Seestadtl, Rwenice, Erwěnice, Ferbenz, See, Seestadtlein, Weide, Wayda
1238-1960
Ervěnice se rozkládaly při řece Bílině na západním okraji mosteckého okresu. Do roku 1960 náležely do okresu Chomutov. Na severozápad od Ervěnic ležela obce Dřínov, na východě se rozprostíraly Třebušice a na jihu Holešice.
Původní česká podoba názvu obce zněla Ručnice, tj. příkop. Později se setkáváme i se jménem Erwenicz nebo latinským pojmenováním "in Lacu". resp. německým "de Se" či "de Zee". V pozdější době bylo užíváno i německé Seestadtl.
Území v okolí Ervěnic osídlili nositelé kultury s lineární a vyprchanou keramikou již v mladší době kamenné (5500 - 4200 př. n. 1.) a o něco později (kolem 4000 př. n. 1.) též lidé s kulturou jordanovskou. Bez významu nejsou ani nálezy kultury zvoncovitých pohárů z pozdní doby kamenné (cca 2300 - 2000 př. n. 1.) a kultury únětické ze starší doby bronzové ( cca 2000 - 1500 př. n. 1.). Na katastru Ervěnic pobývali osadníci také v mladší době bronzové (kultura knovízská, 1250 - 900 př. n. 1.) a mladší době železné (kultura laténská, 400 - 50 př. n. 1.).
První písemná zmínka o Ervěnicích pochází z roku 1238. Je v ní zmiňován Albert, syn Načepluka de Ruenice, který žil nejspíše ve starém šlechtickém dvorci, situovaném snad do blízkosti kostela sv. Jakuba Většího (jehož počátky sahaly do pozdně románského období). Mladší šlechtická sídla v Ervěnicích představovaly dvě tvrze, oddělené od sebe řekou Bílinou, které patřily různým majitelům. První z obou tvrzí byla užívána asi od roku 1300 až do 2. poloviny 15. století. Druhá tvrz, poněkud mladší, sloužila svému účelu od počátku 14. století a zanikla snad během 1. poloviny 16. století.
V roce 1519 byly oba díly Ervěnic spojeny v majetku Šebestiána z Veitmile. Roku 1571 se dostaly do držení Bohuslava staršího z Michalovic. V roce 1622 byly Michalovicům zkonfiskovány a posléze připojeny Vilémem Popelem z Lobkovic k panství Nové Sedlo nad Bílinou - Jezeří, jehož součásti zůstaly až do roku 1848. Jak naznačují písemné prameny, jíž ve 14. století se staly Ervěnice městečkem. V roce 1568 obdržely městský znak a pečeť.
polovině 17. století bylo v Ervěnicích 45 obydlených usedlostí, a to včetně tzv. Rybářské ulice, jejíž obyvatelé se z větší části zabývali rybolovem na Komořanském jezeře. Ostatní usedlíci byli hlavně zemědělci. O sto let později žilo v městečku 58 hospodářů a krom nich i řada řemeslníků (např.5 Ševců, 2 řezníci, 2 hrnčíři, 2 tkalci a jiní). Byl zde i obecní a panský mlýn. V roce 1848 se nacházelo v Ervěnicích již 148 domů, které obývalo 751 osob.
Počet obyvatel v Ervěnicích se nebývale zvýšil ve 2. polovině 19. století, zejména pak v letech 1890 - 1900, kdy jejich přírůstek činil téměř 1 000 osob. Přispělo k tomu především zprůmyslňování oblasti a s tím související nábor nových pracovních sil do dolů. Na katastru Ervěnic byla v roce 1892 vybudována šachta Elly a v roce 1902 hlubinný důl i lom Hedvika, v jehož blízkosti vznikla ve 20. letech státní elektrárna, zásobující elektřinou i Prahu. Předválečný rozvoj Ervěnic vyvrcholil ve 30. letech, kdy se město rozrostlo na 498 domů, v nichž žilo více jak 5 000 obyvatel.
V horní části náměstí stál kostel sv. Jakuba Většího, původně románský, později renesančně a barokně přestavěný. V roce 1899 kostel do základů vyhořel, ale brzy byl znovu vybudován v pseudohistorickém slohu. Tomuto stylu odpovídala i většina jeho zařízení. Z původního inventáře stojí za zmínku dřevěná křtitelnice z poloviny 18. století a barokní Madona z doby kolem roku 1720.
Uprostřed náměstí stála barokní podvojná socha sv. Jana Nepomuckého původně z roku 1730. V Ervěnicích se nacházela i socha sv. Floriána (1717) a socha sv. Antonína Paduánského z konce 18. století. Obě byly přemístěny do Malého Března.
Ervěnice patřily k místům, která jako jedna z prvních padla za oběť postupujícím dolům v jejích okolí. Byly zbourány v letech 1959 - 1960.
Zmizelé domovy, vydané Okresním muzeem v Mostě
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.JPG/normal)
Poslední komentáře
4 týdny 22 hodiny zpět
4 týdny 1 den zpět
19 týdnů 3 dny zpět
19 týdnů 3 dny zpět
20 týdnů 4 dny zpět