Páni nosící ve svém erbu znamení hrábí a označovaní zpočátku jako Hrabišici se od poloviny 13. století psali po hradu Rýzmburku (neboli Oseku) v severních Čechách a v 12.-15. století patřili k nejpřednějším magnátským rodům v Čechách (statky však vlastnili ve 13. století též na Moravě). Příslušníci rodu sloužili věrně svým panovníkům, ale také se s nimi dostávali do konfliktů a občas je i zrazovali. Rodili se a umírali na svých sídlech (kromě Oseku na Kostomlatech, v Bečově, Žlutících, Andělské hoře i jinde), někteří skončili životy na bitevních polích či dokonce na popravišti, byli bojovníky, úředníky, soudci, diplomaty, ba i církevními preláty, hospodáři, podnikateli, věřiteli i dlužníky, podporovateli církve a mecenáši, ale také loupežníky a vrahy. Během staletí prošli obdobími rozmachu, kdy se pohybovali na samotném vrcholu společenské pyramidy českého státu, ale zažívali také hluboké pády a krize, z nichž vycházeli citelně oslabeni...
První na knížecím dvoře
Prvopočátky rodu Hrabišiců, jehož příslušníci sehrávali v naší dávné historii velmi významnou roli, budou již asi (na drobné výjimky) navždy zahaleny neproniknutelným tajemstvím věků. Z toho vyplývá, že není jednoduché „otevřít dějiny rodu Hrabišiců v nějakém určitějším časovém okamžiku". Onen významný okamžik nastal dle jeho mínění v roce 1035, současně s nástupem Oldřichova syna Břetislava na knížecí stolec. „S poměrně velkou měrou jistoty můžeme tvrdit, že pokud tomu nezabránila nějaká náhodná shoda okolností, pak někde v předních řadách družiníků, kteří novému knížeti Břetislavovi skládali svůj hold, stál také Všebor, první příslušník rodu Hrabišiců, kterého dochované historické prameny zaznamenaly.
O tomto Všeborovi toho ovšem víme velmi málo. Pouze z postavení jeho syna Kojaty, který se dle Kosmovy výpovědi stal v roce 1061 hradským správcem v Bílině a měl být toho času prvním na knížecím dvoře, je možné přepokládat, že již o 26 let dříve byl významnou osobou také otec, zvláště když kronikářova zpráva neopomněla u Kojaty uvést, že byl Všeborovým synem." Jasný není ani místní původ velmože Všebora a jeho syna, ale velmi podstatná je skutečnost, že „snad právě Kojatovo spravování Bílinska se stalo impulsem k dalším dlouhotrvajícím aktivitám hrabišického rodu v této oblasti, kde lze později, zejména na počátku 13. století, doložit jeho hlavní mocenskou základnu."
Hrabišicové v nejstarších dějinách
V dějinách rodu Hrabišiců se zprvu stále opakují jména Všebor, Kojata a Hrabiša (Hrabiše), později převládají zejména Slavek (Slavko), Bohuslav a Boreš (Borso). O již zmíněném dvorním správci čili knížecím komorníkovi Kojatovi pojednává kronikář Kosmas ještě v roce 1068, kdy tento stále nejvyšší úředník odvážně promluvil během volby Břetislavova mladšího bratra Jaromíra pražským biskupem. Během dalších pětatřiceti let není o Hrabišicích znám ani jediný písemný pramen. Až v roce 1103 se objevuje (duchcovský?) Hrabiše v roli rádce knížete Bořivoje II., ale stárnoucí kronikář pro něho nemá žádné sympatie; spolu s dalším rádcem Protivenem je dokonce označuje za pleticháře a přičítá jim všechny Bořivojovy omyly i chybná rozhodnutí.
V mocenském boji mezi Bořivojem a jeho bratrem Vladislavem I. stál tento „Velký" Hrabiše v konečné fázi při sesazeném knížeti, který mu v roce 1109 svěřil obranu Pražského hradu; většina jeho věrných samozřejmě dopadla špatně, ale osud samotného pana Hrabiše nám bohužel není známý. V roce 1122 probleskla zpráva o smrti „výtečného otce a počestného ctitele Krista" Kojaty (II.?), který byl velkým příznivcem sázavského kláštera. Vnuk velkého Hrabiše Gerard zase padl roku 1158 v bojích u Milána, kde vojáci českého krále Vladislava II. podpořili vojska císaře Fridricha I. Barbarossy. Teprve další Hrabiše byl v rozmezí let 1080 až 1083 opět nejvyšším komorníkem. V letech 1085 až 1087 se v družině knížete Bedřicha objevil i další Kojata (III.), ve svém úřadu označovaný jako nejvyšší místokomorník. Nejvyšším komorníkem byl zase až příští Hrabiše (III.?), jinak bratr mimořádně schopného Slavka, který v krátké době rovněž převzal tento na pohled téměř „dědičný" úřad. Dlužno podotknout, že jejich bratrem byl i první hrabišínský Boreš, poprvé zmiňovaný v roce 1188.
Majetkové državy na Bílinsku
Na počátku přehledu stojí historické Bílinsko. Lze se domnívat, že právem, protože právě odtud pocházejí první doklady o působení Hrabišiců již vil. století a poměrně rozsáhlou majetkovou držbu rodu tu lze sledovat také v průběhu dalšího historického vývoje. Pro období 11. století bylo již konstatováno, že možná nikoliv náhodou lze v rámci bílinské provincie zachytit na Ústecku, při hranicích předpokládaného starého sídelního území, dvojici lokalit Všebořice a Kojetice, jejichž jména mohla souviset s prvními známými příslušníky rodu.
Na jistější půdě se však ocitáme až v období poslední čtvrtiny 12. století, kdy během života bratří Hrabiše (III.), Slávka (I.) a Boreše (I.) došlo již k jejich zřetelnému vzájemnému majetkovému oddělení a každý z nich přitom disponoval na Bílinsku nejen určitou pozemkovou držbou, ale také si zde vybudoval rodové feudální sídlo. Hrabiše (III.) a po něm také jeho synové tak drželi Most, Slavkova větev založila sídlo v Oseku, větev Borešova vlastnila Hrabišín.
V okolí těchto center pak lze zachytit celou řadu dalších lokalit v hrabišickém držení, z nichž částí byl při svém založení obdarován klášter v Oseku a další díl získal konvent ženské odnože řádu ochránců Božího hrobu ve Světci.
Třetí skupinu lokalit na Bílinsku se pokusili Všebor (IV.) a Kojata (IV.), kteří umírali bez mužských potomků, rozdat formou odkazu církevním institucím, zejména konventu řádu křižovníků--ochránců Božího hrobu v Praze na Zderaze, ale i okruhu jiných světských osob - příbuzných, klientů a služebníků. Bylo již řečeno, že tento pokus nebyl úspěšný, protože znamenal obejití panovníkova práva odúmrti.
Další lokality zůstaly nadále v rodovém majetku Hrabišiců a do jiných rukou přešly postupně až v průběhu 13. a 14. století. Jiný majetek Hrabišici propůjčovali jako léna, respektive manství svým klientům, z nichž některá zachytily opět prameny 13.-14. století. Sledování patronátních práv Hrabišiců a jejich klientů k farním kostelům posloužilo jako významná indicie pro rekonstrukci držby farních vsí.
Značná část majetku Hrabišiců-pánů z Rýzmburka pak byla zachycena dokonce teprve při jeho prodeji míšeňskému markraběti Vilémovi v roce 1398, respektive až v manské knize oseckého panství z roku 1454, kde jsou opět registrována především manství hradu Rýzmburk.
Z přehledu vyplývá, že Hrabišici měli na Bílinsku skutečně velmi rozsáhlý majetek. Velká část se přitom nacházela na starém sídelním území. Jeden souvislý majetkový komplex se rozprostíral v povodí levobřežních přítoků řeky Bíliny: na Lomském potoce ležely zaniklá ves Tolice, dále Břežánky, Břešťany, Jenišův Újezd, později rovněž zaniklé Nespěšíce (Nesvětice) a ves Libkovice, na sousedním Liptickém potoce Chudeřice, Chotějovice, Ledvice, Liptice, zaniklé Hrnčíře, Nový Dvůr, zaniklý Elkersdorf, Hrdlovka, ještě severněji navazovaly Zelenky, Zabrušany, Všechlapy, Hrabišín/Duchcov, Jeníkov a Hudcov.
Poloha uvedených lokalit byla tedy výhodná, ležely v nadmořské výšce 190-260 m, převážně na černozemních a hnědozemních půdách na sprašovém podloží, také klimatické podmínky byly příznivé, byť oblast je poněkud chudší na srážky. Lokality Osek, Háj, Domaslavice a Křižanov se posunuly blíže k úpatí Krušných hor (do nadmořské výšky 300-350 m). Území, charakterizované pokryvem v podobě méně úrodných svahových půd, zůstávalo dlouho součástí lesního komplexu a bylo patrně osídleno teprve v průběhu vnitřní kolonizace, snad ve druhé polovině a v závěru 12. století.
Nejspíše až o dost později proniklo v tomto prostoru osídlení do vyšších poloh Krušných hor. V naší regionální literatuře se sice často udává, že již v roce 1346 stál farní kostel ve vsi Moldava, aleje to nedorozumění. Míšeňský registr církevních desátků sice v roce 1346 vznikl, ale nedochovala se jeho původní verze, nýbrž mnohem později redigovaný soupis platů, odváděných z jednotlivých farností dómské kapitule v Míšni, který pochází až z roku 1495 a je zjevné, že byl průběžně doplňován. Není proto vůbec jisté, že moldavská farnost existovala již v době založení registru. Ba, je to velmi nepravděpodobné, protože nikde jinde není o Moldavě jakožto o sídlišti ještě dlouho sebemenší zmínka.
Víme, že hustě zalesněné území při pramenech Freiberské Muldy využívali v závěru 14. století středověcí skláři, jejichž huť zde pracovala po několik desítek let, přičemž tak, jak postupovala těžba dřeva, opakovaně přemísťovala svou polohu do blízkosti dosud nedotčených lesních porostů. Poloha hutě je pak v pramenech z let 1392-1405 udávána vždy jen vzhledem vůči nedalekému Novému Městu/Neustadtu. To také bylo založeno - jakožto hornické sídliště - až v poslední čtvrtině 14. století, přičemž mělo nahradit o něco starší sídliště Strassberg (Strassburg), vyrostlé zřejmě živelně v blízkosti opevněného strážného bodu a celnice na tzv. hrobské cestě.
Další poměrně početnou skupinu hrabišické držby tvořila sídliště v milešovské části Českého středohoří, vytvářející pás, začínající k Teplicím vysunutým Drahkovem a pokračující přes Světice a Úpořiny do údolí Bíliny k Velvětům a Rtyni. Dále po proudu řeky ležely Řehlovice, patřící již do oblasti Ústecka, kde k hrabišickému zájmovému území náležely také Třmíce, možná i Tuchomyšl (německý název Schónfeld mělo několik lokalit, které měly vztah k Hrabišicům), zcela jistě však Vyklice a Chabařovice. Lokality ležely v údolích v nadmořské výšce 150-200 m, klimatické i půdní podmínky zde byly relativně příznivé.
Pokud se vrátíme do oblasti Milešovského středohoří, pak vedle ne zcela jistého a stranou ležícího Záhoří lze sledovat od Vel-vět zpět k Bílině celou souvislou řadu sídlišť. Patřily k ní Bžany, Ohníě, Dolanky, Křemýž, Pňovičky, Hostomice, Úpoř, Světec u Bíliny, Křupá, Pohradice, Chotovenka, Lyskovice, Štrbice, Kostomlaty pod Milešovkou a Radovesice. Poloha lokalit byla vesměs velmi příznivá, pouze Kostomlaty se vysunuly výše do Středohoří (405 m n. m.), kam osídlení proniklo patrně až kolonizací 12. století. Pás pak pokračoval jižně od Bíliny Razicemi, Hroběicemi, Chouěí, Želenicemi, Patokryjemi, Svinčicemi, Mirošovicemi, dále k jihu ležely Lužice, Dobrčice, Žichov, Červený Újezd, Hořenec, Všechlapy a nejdále vysunuté Solany. Přes Jablonec pak lokality Hrabišiců a jejich manů pokračovaly na Charvatce, Mnichov, Odolice, Bělušice, Bedřichův Světec, Bečov, Volevčice, Počerady a Třískolupy, které získal kdysi Slávek (I.) koupí od milevského kláštera z dědictví po Jiřím z Milevska. Až na Měrunice (425 m n. m.) a Červený Újezd (dokonce 521 m n. m.) byla poloha sídlišť opět příznivá.
Jižně od Mostu navazoval soubor více rozptýlené držby, kam patřily Židovice, Velebudice, Bylany, Slatinice a snad i Hošnice. Poté následoval samotný Most se sídlišti na Zahražanech a v pozdější Vsi sv. Václava a severně od něj ležící lokality Komořany, Souš, Střimice, Braňany, Konobrže, Kopisty, Záluží, Lipětín, Mariánské Radčice a Růžodol. Nepochybně až kolonizací na přelomu 12. a 13. století tu osídlení postoupilo blíže ke Krušným horám (Janov, Litvínov, Louka), ještě později se vysoko na hřebeny vysunuly Klíny, které se staly vůbec nejvýše položeným sídlištěm v hrabišickém držení (nadmořská výška 812 m). Jeho vznik však souvisel zřejmě teprve s horním podnikáním pánů z Rýzmburka ve 14. století.
Celkem jsme tak napočítali 94 lokalit. Přestože ne všechny vlastnili Hrabišici současně, respektive v některých z nich je doložena jen jejich spoluúčast na držbě a o jiné z nich přišli již v první třetině 13. století jak štědrým obdarováním obou rodových církevních fundací na tomto území, tak královským záborem, který následoval bezprostředně poté, co Kojatou (IV.) mostecká větev rodu vymřela, jednalo se o skutečně pozoruhodný majetkový komplex.
V počátečním období, tj. přibližně do třetiny 13. století, bylo hlavním centrem celé oblasti přemyslovské hradiště v Bílině, na němž Slávek (I.) a po něm i jeho zeť Jaroš působili po jistou dobu ještě ve funkci hradských správců. Středisky druhého řádu byly Most, Hrabišín a Osek, kam byla situována nejen již zmíněná hrabišická rodová sídla, ale vyvinula se zde i trhová sídliště. Z pohledu na mapuje zřejmé, že velká část hrabišické držby se nacházela na tzv. starém sídelním území, které bylo původně zázemím přemyslovského správního hradu. Výsledek hrabišického působení v bílinské provincii byl více než výmluvný.
Rodové držby doslova obklíčily původní hradské centrum v Bílině, země-panský majetek se udržel ve větší míře pouze v okolí Teplic, kde již za krále Vladislava došlo k fundaci kláštera benediktinek, a na Ústecku, kde týž panovník přenechal poměrně rozsáhlé území ke kolonizaci řádu johanitů. Jinak se z velmožských rodů vedle Hrabišiců prosadili v bílinské provincii výrazněji pouze bratři Měško a Hroznatá z Peruce, a to opět na Ústecku.
Záborem majetku mostecké větve Hrabišiců po roce 1227 se situace v regionu dosti podstatně proměnila. Za vlády Václava I. se novým správním centrem stal Most, kde došlo k vybudování královského hradu na vrchu Hněvín a pod ním k lokaci vrcholně středověkého města.
Bílina, která bez odpovídajícího zázemí přestala být pro panovníka perspektivní, přešla naopak do rukou králova oblíbence Ojíře z Friedberka. Akropol původního hradiště se přeměnila ve vrcholně středověký hrad, v ostatních částech areálu osídlení zaniklo. Pravděpodobně až s určitým časovým odstupem se do podoby vrcholně středověkého města transformovalo osídlení v podhradí u kostela sv. Petra (v průběhu třetí čtvrtiny 13. století, kdy se držitelem Bíliny stal Albert ze Žeberka).
Správním centrem hrabišického dominia na Bílinsku, jehož rozsah byl oproti první třetině 13. století dosti významně zredukován, se stal hrad Rýzmburk, představující také reprezentativní
rodovou rezidenci. V hospodářské středisko panství se vyvinul někdejší Hrabišín, přeměněný v lokační město Duchcov.
K transformaci původního trhového sídliště při hrabišickém rodovém sídle došlo zřejmě relativně brzy. Německý název lokality Tokczaw se objevil již v listině pruského biskupa a někdejšího oseckého opata Slávka z roku 1240.
Dle něj lze soudit, že sem přišla také komunita kolonistů německého původu, která se na vzniku lokačního města podílela. Půdorys Duchcova, dochovaný na indikační skice Stabilního katastru z roku 1842, poznamenala výstavba barokního zámku při západní straně městského jádra, přesto je jeho středověké rozvržení jasně patrné.
Odlehlejší hrabišické majetky v Českém středohoří byly zřejmě z velké části postoupeny hrabišickým klientům, vzhledem k poměrně raným dokladům v písemných pramenech lze soudit, že nejpozději už za Boreše (II.) z Rýzmburka se zde vytvořily základy manského systému, obdobného tomu, který se uplatnil na královských majetcích například v Loketsku, ale třeba i okolo hradu Bezděz v severních Čechách, na Trutnovsku atd.
K ochraně této severovýchodní části hrabišického dominia na Bílinsku byl zřejmě vybudován hrad Kostomlaty (jméno Sukoslav si pro hrad vymyslel až Václav Hájek z Libočan), který pravděpodobně navázal na existenci předpokládaného raně feudálního sídla u románském kostela sv. Vavřince.
Zda počátky hradu sahají již do sledovaného období třetí čtvrtiny 13. století, zůstává ovšem otázkou. Shrneme-li dosavadní zjištění, pak za Boreše (II.) z Rýzmburka tvořilo dominium na Bílinsku stále okolo 60 sídlišť, spravovaných zčásti přímo, zčásti propůjčených manům v jeho službách, městečko Duchcov a hrad Rýzmburk, případně i další hrad u Kostomlat pod Milešovkou.
Přejít na:
Poslední komentáře
4 týdny 1 hodina zpět
4 týdny 1 den zpět
19 týdnů 3 dny zpět
19 týdnů 3 dny zpět
20 týdnů 4 dny zpět