V Sokolské ulici v Oseku v parku u objektu bývalé Jepy stojí korintský sloup, který pochází patrně z počátku 18. století a je zapsaný na seznamu památek. Vzhledem ke ztrátě sochy Panny Marie je v současnosti sloup pouze smutným torzem. Pro rekonstrukci barokní památky je nezbytné pro vést kopii plastiky podle dochované dobové fotografie.
Obracíme se proto s prosbou o pomoc nejen na sběratele starých fotografií Oseká, ale i na ostatní občany, zda nemají dobové fotografie sloupu, které by nám mohly pomoci při jeho restaurování.
VÁNOČNÍ NEŠTĚSTÍ NA DOLE KOHINOOR II. DNE 23.12. 1959
Psal se rok 1959 a na dolech severočeské hnědouhelné pánve se už pět let u všech pracovníků v hlubině povinně používaly filtrační sebezáchranné přístroje typu ZP 3. Měly chránit zdraví a životy těch, kteří je nosili. O tom, jak nekázeň a neinformovanost havířů, ale i jejich nedostatečný výcvik v používání těchto přístrojů zahubil pět lidských životů, vypráví další epizoda z této historie.
V noci z 22. na 23. prosince 1959 okolo jedné hodiny vznikl náhle na staré pochůzní chodbě poblíže kříže s osobním nádražím na závodě Kohinoor II. prudký oheň, jenž se v krátké době rozšířil tak, že asi za patnáct minut byly zamořeny hustým kouřem, neseným vtažným proudem větrů, všechny okolní chodby až na 12. stanici hlavní lanovky, spodní část nové pochůzní chodby, dále 2. lávka, 5. úsek a celý 3. úsek. Oheň zjistil jako první požárník Rubeš asi v 01.15 hod. Okamžitě hlásil tuto nebezpečnou událost dispečerovy dolu a ten na místo ohně neprodleně vyslal pohotovostní záchranářskou četu a přivolal pomoc dalších čet. Na likvidaci této mimořádné události se podílelo celkem 27 záchranářů z Dolu Kohinoor I. a II. a Hlavní báňské záchranné stanice v Mostě. Brzy se zjistilo, že pět pracovníků dolu před ohněm nevyfáralo.
První četa, vyslaná na místo nehody vedená Vlastimilem Páclem nejprve provedla průzkum zamořených chodeb, kam mělo údajně před ohněm ustoupit pět pohřešovaných pracovníků. Při průzkumu byli čtyři z nich ( trestanci ) nalezeni v dolní části pochůzní chodby jak leží na spodku chodby beze všech známek života, přičemž sebezáchranné přístroje se otevřené válely v jejich blízkosti. Šetřením bylo zjištěno, že je zřejmě odhodili v panice při prvních dýchacích potížích během překotného útěku, kterým si definitivně sami podepsali rozsudek smrti. Současně bylo zahájeno pátrání po posledním pohřešovaném – čerpaři Löblovi, který byl krátce nato nalezen mrtev bez sebezáchranného přístroje v krátké slepé chodbě na hlavní lanovce poblíž 3. stanice. Všechny oběti byly vyneseny do čerstvých větrů a byly na nich konány oživovací pokusy až do příchodu lékaře, jenž však konstatoval u všech smrt otrávením jedovatým oxidem uhelnatým.
Po úvodním průzkumu bylo přikročeno k lokalizaci požáru za účasti posil, které dorazily z ostatních dolů i z HBZS v Mostě. Vzhledem k rozsahu požáru nemohl být likvidován přímým zásahem, a tak bylo přistoupeno k prostorové uzavírce pomocí dřevěných pažení těsněných plastickým jílem, nejprve na vtažné straně a posléze na výdušné straně k požáru. V zápětí nato bylo přikročeno ke stavbě definitivních uzávěr – špalíkových zdí. Všechny tyto práce, obzvláště na výdušné straně, byly prováděny v nepředstavitelně obtížných podmínkách ve dnech 23. až 24. prosince 1959 až do úplného uzavření požářiště. Teplota v místech zazdívání byla naměřena 31 stupňů Celsia, obsah CO 0,2%, CO2 12% a CH4 5%. V takových podmínkách bylo nutno pracovat v izolačních dýchacích přístrojích a kvůli vysokému obsahu CO2 i za častého střídání všech čet ( práce při vysokém obsahu CO2 způsobuje i v přístrojích vážné dýchací obtíže, rychlou únavu, bolesti svalů a pálení kůže po celém těle vlivem tvorby kyseliny uhličité – doba práce může tedy činit jen několik málo minut ).
Protože uzavřením požářiště byl z provozu vyřazen prakticky celý důl, byla již 2. ledna 1960 provedena první otvírka požářiště pěti četami záchranářů za vysokého pracovního nasazení, protože průzkum požářiště se děl za stejných podmínek, jako jeho uzavírání s tím, že teplota činila až 55 stupňů Celsia a relativní vlhkost 98%. Tak se podařilo zkrátit výpadek těžby dolu o plných osm dní.
Ztráta pěti lidských životů v době adventu 1959 na Dole Kohinoor II. byla zcela zbytečná. Na vině byli z velké části sami postižení, když v kritické chvíli odhodili přístroje, protože zjistili, že vdechovaný vzduch je horký a dýchá se jim těžce. Na vině byl však zřejmě i nedostatečný výcvik všech osádek v dole, protože jim bylo nedostatečně zdůrazněno, že sebe-záchranný přístroj všech typů je určen pro klidnou chůzi a nikoliv pro bez-hlavý běh. V takovém případě se přístroj nadměrně zahřeje, vdechovaný vzduch pálí a nepřiměřeně se zvyšuje dýchací odpor. Ani to však není na závadu a i s takovým přístrojem se lze zachránit, avšak za předpokladu, že jej prchající v panice neodhodí. To však vyžaduje jak znalost, tak vůli jakož i důvěru k přístroji, který jen za těchto podmínek slouží k vlastní záchraně.
Podceňování svěřených sebezáchranných přístrojů i výcviku v jejich používání není nová věc a stála už život mnoha havířů. Je znám případ, kdy nedisciplinovanost jednoho havíře, jenž neměl přístroj po ruce, stála život jeho tři nevinné kolegy. Všichni čtyři, v okamžiku akutního ohrožení při výronu CO2, postoupili boj na život a na smrt o tři sebezáchranné přístroje, přičemž vítězem a tím, který přežil byl ten, jenž disponoval největší fyzickou silou. Tento otřesný případ lidské lhostejnosti se neodehrál ani nijak daleko ani nijak dávno – bylo to ve východních Čechách v roce 1989.
Poslední komentáře
4 týdny 1 hodina zpět
4 týdny 1 den zpět
19 týdnů 3 dny zpět
19 týdnů 3 dny zpět
20 týdnů 4 dny zpět