V blízkosti města Oseka se nachází horská osada Dlouhá Louka, známá především jako oblíbená rekreační oblast. Dlouhá Louka je situována na svazích Krušnohorského hřebenu mezi vrcholy Stropníku a Vlčí Hory a jedná se o nejvýše položenou horskou obec našeho regionu. Dlouhá Louka je místo s působivým krušnohorským geniem loci, utvářeným drsnou horskou krajinou, neproniknutelnými ranními mlhami a větrem, který zkroutil větve osamělých stromů na horských vrcholcích do bizarních tvarů. Je to kraj podmanivý, tajemný a pateticky důstojný. Lidé, kteří tvořili paměť tohoto místa, zde však nejsou, chybějí i jejich potomci, Dlouhá Louka je dnes téměř vylidněným sídlem s minimem stálých obyvatel. Přesto však její návštěvníci projevují zájem o historii tohoto místa, s potěchou jsem listoval albem starých pohlednic v místní restauraci, které mi umožnily nahlédnout do podoby této obce před téměř sto lety, kdy byly Krušné hory osídlenou a živou oblastí. Avšak díky písemným a kartografickým pramenům je možno nahlédnout ještě dále...
Nejstarší zmínky o Dlouhé Louce jsou podle toponomastika Profouse z r. 1289, kdy je uváděno sídlo "villa Pratum" - "ves Louka". Německý název "Wiese" je poprvé datován r. 1386, jeho český ekvivalent "Lauka" se objevuje až v 16. st. Přívlastek Dlouhá zaznamenávají písemné prameny od 18. st. v německé podobě jako "Langewiese", tehdy byla Dlouhá Louka součástí valdštejnského Duchcovsko - Hornolitvínovského panství, z hlediska církevního náležela k Osecké faře.
Po 30leté válce v obci zaznamenává Berní rula 24 evidenčních jednotek, z toho 16 stavení osedlých, 8 pustých. Obživa obyvatel Dlouhé Louky byla předurčena charakterem krajiny a polohou obce. K rostlinné výrobě byla využívána nevelká horská pole, dostatek luk a pastvin umožňoval rozvoj živočišné výroby. Dále se místní zabývali formanstvím, Dlouhá Louka ležela na tehdejší komunikaci spojující Čechy se Saskem. Další pracovního uplatnění nabízela těžba stříbra a cínu nad Osekem, svá obydlí na Dlouhé Louce nalézali také celníci. Jedním z nich byl na počátku 18. st. Leopold Josef Koesler, náhrobek jeho manželky Barbory Maxmiliány rozené Eberlinové (ročník 1696) je možno dodnes spatřit ve zdi starého oseckého hřbitova, jejich sňatek se odehrál 18. června 1715 a jeho trvání ukončila ženina smrt 27. července 1718.
Charakteristická je pro Dlouhou Louku absence řemesel, již od doby zmiňované Berní ruly z pol. 17. st. až do st. 20. v obci řemeslné živnosti zcela chyběly, nebo byly rozvinuty minimálně. V pol. 18. st. na Dlouhé Louce fungovalo 30 hospodářství, 7 stavení bylo bez obhospodařované půdy. Do konce 18. st. bylo v obci 50 domů. J. G. Sommer ve své topografii uvádí na Dlouhé Louce v r. 1833 52 domů, 273 obyvatel, myslivnu, hájovnu a větrný mlýn, který stával v horní části obce. Staré mapy zachycují Dlouhou Louku jako vesnici s nepravidelnou zástavbou po obou stranách hlavní komunikace.
Podle stabilního katastru byla většina domů zděných nespalných, hospodářské stavby usedlostí bývaly zděné nebo dřevěné. K výstavbě místních domů mohl být používán i místní kámen, ještě v meziválečném období zde byla v blízkosti obce místa, kde se kámen těžil.
Škola byla na Dlouhé Louce zřízena v r. 1807, dříve místní děti navštěvovaly školu na Flájích. Prvním učitelem byl jmenován Vincenz Palm, do jeho příchodu o organizaci školy pečoval místní hostinský Anton Fleischer. Školu na Dlouhé Louce navštěvovalo na počátku 19. st. okolo 20 žáků, někteří z nich sem docházeli i z osady Riesenberg. Učiteli na Dlouhé Louce náleželo ročně 6 klastrů dřeva a každý týden po třech krejcarech za každého žáka. Po celou dobu svého působení však Palm i jeho početná rodina finančně velmi strádali a žili na hranici chudoby. Palm působil na Dlouhé Louce až do své smrti v r. 1859. Pohřben byl i se svým oblíbeným lesním rohem za doprovodu kapely ostrostřelců z Litvínova na hřbitově ve Flájích.
Škola byla umístěna od svého počátku v domě č. p. 23, u domu byla díky rychtáři Wenzelu Panznerovi pro potřeby výuky zřízena školní zahrada. Stavební plány nové školy navrhl mostecký stavitel inženýr Franz Griesbach, pozemek pro novou stavbu o výměře 115 klastrů zakoupila obec od Ferdinanda Weinelta (č.p. 16) za 225 zlatých. Celá výstavba nové budovy včetně ceny pozemku byla 4684 zlatých 82 krejcarů. 1000 zl. byla poskytnuta státní subvence, 401 zl. bylo získáno prodejem budovy staré školy, 2154 zl. uhradila správa valdštejnského panství v Horním Litvínově a 1129 zl. uhradila obec Dlouhá Louka.
Z Dějin Dlouhé Louky - Krušnohorský spolek a Strobnitzwarte
Od druhé poloviny 19. st. se stávaly Krušné hory stále častějším cílem nedělních výletů obyvatelů podhorských měst. Hustá síť místních hostinců a také řada volných pokojů k nájmu v horských staveních sem lákala větší počet zájemců o dlouhodobější letní pobyty. Zejména vyhledávaným centrem se vedle Dlouhé Louky staly nedaleké Fláje.
Turistům i místním nabízely možnost odpočinku a posilnění tři hostince na Dlouhé Louce. Vedle kaple stál hostince Leonarda Loose (čp. 29), nad ním pak Schindlerův hostinec (čp. 20) a v horní části obce při rozcestí stál nalevo od silnice hostinec Tremfriedel (čp. 1).
O rozvoj turistiky v Krušnohoří aktivně dbal Erzgebirge Verein - Krušnohorský spolek založený v Teplicích r. 1885, jeho pobočky se nacházely v celé řadě okolních měst i vesnic - v Duchcově, Oseku, Lomu, Litvínově i Mostu. Díky činnosti členů spolku byly značkovány turistické trasy, instalovány rozcestníky a na vhodných místech při cestách byla budována odpočívadla. Spolek vydával v Teplicích vlastní časopis Erzgebirge Zeitung, velice zdařilé regionální vlastivědné periodikum, na jehož stránkách byla publikována řada článků dokumentujících historii i současnost Krušnohoří. Spolek vydával vlastní turistické mapy a průvodce.
V péči o oblast Dlouhé Louky se zasloužila především pobočka Krušnohorského spolku v Oseku. V jeho čele stál lékárník Sigismund Sander, který byl rovněž jedním z hlavních iniciátorů stavby rozhledny na Stropníku. Zatímco první pokusy o výstavbu na sklonku 19 .st. byly zakončeny nezdarem, nová jednání o tomto záměru mezi zástupci Krušnohorského spolku a majitelem lesů na Stropníku hrabětem z Valdštejna proběhla úspěšně v roce 1908 v Duchcově. V období následujících let spolek získával finanční prostředky, které byly ukládány do zvláštního fondu pro výstavbu vyhlídkové věže. Stavba byla zahájena na začátku jara 1910, spolek ohlásil počátek prací na stránkách svého časopisu v dubnu, rozhledna pak byla otevřena v červnu.
Rozhledna Stropník - "Strobnitzwarte" byla slavnostně vysvěcena a předána do užívání 10. července 1910. Pochod účastníků akce vycházel z Oseka ve 14:15, vystoupal stezkou zvanou "Kirchsteig" a v 16 hod. dosáhl vrcholu Stropníku, kde se již tyčila novostavba dřevěné trámové věže o třech podlažích s horní vyhlídkovou plošinou ve výšce 18m. Sérii projevů zde zahájil předseda Krušnohorského spolku z Teplic c.k. okresní školní inspektor Eduard Wenisch, poté promluvil starosta města Oseka Franz Pampam a předseda oseckého spolku Sander. Celá akce probíhala za početné účasti zástupců jednotlivých oseckých spolků - mimo jiné byli zastoupeni místní dobrovolní hasiči, turneři (německý tělovýchovný spolek), mužský pěvecký spolek, Spolek Němců v Čechách, Německý lidový spolek dělnický, spolek veteránů a další. Rozhledna byla ve spodním patře uzavíratelná a nebyla trvale přístupná. Stálá služba z řad členů spolku zde byla pouze o nedělích a svátečních dnech, jindy bylo možno v okolních hostincích zapůjčit proti záloze klíč. Hostince s klíči se nacházely na Dlouhé Louce (Loos), Rýzmburku (hostinec Schramek) a v (Křižanově (Schneiderův hostinec "U Háje").
V červnu 1929 zakoupil Krušnohorský spolek na Dlouhé Louce dům č. p. 9 (po jistou dobu zde byl provozován hostinec Alfreda Hoyera), s pozemkem o rozloze 1500m za 25000K. Objekt byl následně adaptován jako turistická ubytovna. Nad Horským domovem Dlouhá Louka "Bergheim Langewiese" zavlála 15. prosince modrobílá vlajka Krušnohorského spolku a byla zahájena jeho první zimní sezóna. Bohužel radost z nové ubytovny byla částečně snížena zřícením rozhledny na Stropníku, kterou dva dny před otevřením Bergheimu strhla vichřice.
Osud Strobnitzwarte vypovídá o drsných klimatických podmínkách, které na hřebenech Krušných hor panují. Za oběť větru padly v minulosti i další krušnohorské rozhledny obdobné trámové konstrukce - rozhledna na vrchu Haselstein (česky zv. Jeřabina) poblíž Mníšku na Litvínovsku, rychlému chátrání vlivem klimatu padl za oběť i Warteck situovaný nad nedalekým Mikulovem.
Výstavba kaple
Ve středu obce míjí silnice ostrou zatáčkou místní kapli. Mnohým turistům, kteří kostelíku věnují krátký pohled z vozidla se může zdát stavba starobylá, avšak jedná se téměř o „novostavbu", kaple byla vybudována až v roce 1910. Dlouhá Louka do té doby neměla vlastní sakrální stavbu, místní věřící navštěvovali farní kostel sv. Petra a Pavla v Oseku nebo dřevěný kostelík v horských Flájích.
V 16. st. byla Dlouhá Louka zasažena vlnou luterství, které zde přežívalo ještě po třicetileté válce, kdy byla okolní oblast podrobena rekatolizačnímu úsilí. Náboženským poměrům na Dlouhé Louce věnoval pozornost v meziválečném období dosud jediný dějepisec Dlouhé Louky Josef Glott, který svůj článek Z kroniky Dlouhé Louky otiskl ve vlastivědném časopise Unser Heimat v r. 1932.
Hmotným odrazem religiozity obyvatel Dlouhé Louky dříve bývaly především křížky vztyčené na rozcestích nebo dřevěné sošky svatých vkládané do výklenků místních stavení. Staré mapy na Dlouhé Louce zachycují tři kříže, již první vojenské mapování zaznamenává kříž stojící na rozcestí pod Vlčí horou, přibližně v místě, kde dodnes můžeme nalézt nachýlený trámový kříž. Další křížek na zděném podstavci stával v horní části obce nad hostincem, poblíž malého rybníčku, jeho podobu ještě zachycují historické pohlednice. Velký trámový kříž s korpusem Ježíše Krista zachycuje rovněž jedna ze starých pohlednic, snad se mohlo jednat o kříž nacházející se ve spodní části obce.
O výstavbě svatostánku na Dlouhé Louce bylo rozhodnuto v roce 1908 u příležitosti jubilejního 60. roku vlády císaře Františka Josefa I., obec chtěla zbudovat „kapli prostou, ale krásnou". Základní kámen k nové kapli byl slavnostně položen 31. května téhož roku. Vlastní realizace stavby však proběhla až o dva roky později, kaple byla vysvěcena v neděli 15. srpna 1910 (svátek Nanebevzetí P. Marie) a dle dobových záznamů se patrně jednalo o největší slavnost v dějinách Dlouhé Louky. Po svítání se nad obcí rozezněly výstřely z hmoždířů, které oznamovaly počátek slavného dne. Do obce přibylo více než tisíc hostů, vedle nich pak četný lid z širého okolí. Vysvěcení kostela provedl urozený prelát Dr. Franz Schindler, c. k. univ. prof. z Vídně za asistence duchovních z oseckého kláštera. Mezi nejčestnějšími hosty byl Adolf hrabě z Valdštejna, okresní hejtman Franz Frank z Duchcova, osecký starosta Franz Pampam, celá obecní zastupitelstva z Flájí, Ládungu a z dalších míst. Pozvané osoby byly shromážděny v budově školy, odkud o deváté hodině dopolední vyšel průvod ke kapli, kde se odehrálo její vysvěcení a první bohoslužba.
Kapli jako historizující stavbu v neobarokním výrazu vybudoval osecký stavitel Anton Bruchner. Interiér chrámu byl vybaven oltářem od bratří Hennlichových z Chomutova a byl zdoben sochou Nejsvětějšího srdce Ježíšova, v lodi byly zavěšeny obrazy křížové cesty a strop byl opatřen velkou nástropní malbou od Otty Hennlicha zachycující sv. Leonarda. Jeho kult byl na Dlouhé Louce pěstován od poloviny 19. st. a místní rolníci jej uctívali jako přímluvce za odvrácení nemocí dobytka. Zároveň byla o jeho svátku připomínána velká epidemie dobytčího moru v roce 1842, kdy na Dlouhé Louce pošel veškerý dobytek. Na den sv. Leonarda zde byl ještě v meziválečném období uplatňován zvyk nepracovat s dobytkem a nechat jej celý den odpočívat. Varhany kaple byly zhotoveny firmou Alfred Marcus & Zeidler z Mariánských Lázní. Na věži byla zavěšena trojice zvonů.
Češi a Němci a zmizelé Krušnohoří
Od druhé poloviny 19. st. procházela krajina našeho regionu rozsáhlými změnami, které zcela proměnily její tvář. Kraj protnula železnice a v jejím okolí brzy začaly rychlým tempem vyrůstat uhelné doly. Dosud zemědělskou krajinu polí, luk, pastvin, drobných remízků střídaných hladinami rybníků nahradily haldy, oprámy a pinky. Hornický spisovatel Alois Šefl popsal kraj Duchcovska v úvodu své novely Vyvrženci vydané v r. 1924 takto: „Vzduch je tu prosycen uhelným prachem, nad střechami stojí věčné dýmy továren, šachet, oprámů a hald...jakmile se přiblížíte k Duchcovu, začínáte pokašlávati a plíce nechtějí se spokojiti touto nenadálou jedovatou potravou...Teprve přiblížíme-li se k samému úpatí Krušných hor oddychujeme poněkud volněji, neboť tam se vzduch průmyslový již mísí s pryskyřičnou vůní blízkých rozlehlých hvozdů. Úplně se uhelného prachu zbavíme jen výstupem na vrcholky 800-1000 metrů vysokých hor a s jejich hřebene teprve poznáme, v jakém moři věčného dýmu a par je celá kotlina zahalena."
Krušnohoří zůstalo proměnou krajiny na jeho úpatí nedotčeno. Jeho vrcholky stále pokrývaly lesy a horské obce obklopovala malá políčka místních zemědělců. Lidé z Oseka, Duchcova a dalších míst hory navštěvovali nejen jako turisté, ale také sem chodili nakupovat, nejčastěji mléko a máslo. Místní hospodáři zase v určené dny scházeli prodávat své produkty dolů do měst.
Podnebí Krušných hor bývalo drsné, zima přicházela velmi brzy a sníh přikrýval vrcholy hor až do jarního období. Zajímavým pramenem k dějinám klimatu v oblasti Dlouhé Louky je místní školní kronika, která každoročně zaznamenávala průběh počasí a zmiňuje se o četných bouřích, ničivých úderech blesků, orkánech a krupobití. Síla větru byla na Dlouhé Louce využívána ku prospěchu obyvatel nejméně od 18. st. Nejprve to byl větrný mlýn, na počátku 20. st. zde stával větrný generátor elektrické energie, zachycený na starých pohlednicích.. Obdobné stavby se v Krušnohoří vyskytovaly poměrně často a v jistém smyslu předznamenávaly dnešní větrné elektrárny.
Zatímco kraj pod horami stravovala devastující honba za černým zlatem, hory zasáhla nejvíce ztráta obyvatelstva. Rok 1945 a následný odsun sudetských Němců znamenal pro osídlení Krušných hor vážnou ztrátu. Dlouhá Louka byla, stejně jako řada dalších horských obcí dřívějšího duchcovského okresu, ryze německým sídlem. Krušnohoří se po r. 1945 stalo proti dřívější hustotě osídlení opuštěným a vylidněným místem, svědky jeho minulosti zůstaly rozvaliny opuštěných domů a řídnoucí lesní porosty likvidované zhoršující se kvalitou ovzduší.
Nově příchozí jen těžko hledali vztah k novému prostoru, který se pro ně nestal trvalým domovem, který by byl vnímán z perspektivy usedlých ve více než jedné generaci. Zatímco počet obyvatel Dlouhé Louky od samého počátku 20. st. zaznamenal sestupnou tendenci, jiné blízké obce trvale zanikly. Jen pozůstatky domů, sklepů nebo vodních náhonů horských mlýnů můžeme pozorovat v zaniklém Vilejšově (Willersdorf), Mackově (Motzdorf) nebo Flájích (Fleyh). Příčinou jejich zániku byla stavba vodního díla Fláje v padesátých letech minulého stol.
Krušnohorský genius loci, který byl výslednicí přírodní i lidské historie tohoto regionu však přetrval do dnešní doby. Podobu našich hor a jejich obraz budoucím generacím dnes spoluutváříme, nezbývá než věit, že bude příštími pokoleními vnímán pozitivně jako období, které navrátilo (nebo se o to alespoň snažilo) život do Krušných hor.
Poslední komentáře
4 týdny 1 hodina zpět
4 týdny 1 den zpět
19 týdnů 3 dny zpět
19 týdnů 3 dny zpět
20 týdnů 4 dny zpět