Doba, kdy byl založen Litvínov, přesněji Horní Litvínov, zůstane navždy neznámá. Prameny, z nichž by se dalo toto zjistit, byly zničeny nebo ztraceny. V Praze shořely 5. července 1541 zemské desky a staré obecní záznamy z roku 1684 spolu se starými farskými zápisy se ztratily v polovině minulého století.
Jako nejstarší zmínka o Litvínovu nám zůstává záznam v papežském daňovém rejstříku, zvaném Registrum decímarum - z roku 1352. Tento rejstřík zaznamenává všechny kostely v zemi, které s papežským svolením jsou povinny odvádět poplatek králi, a tu připadá na Litvínov (Lutwyyni villa, Lutwinow, Luthwhiniuuilla, Litwinow) 6 grošů ročně. Další záznamy o těchto poplatcích jsou k r. 1369, 1384, 1399 a 1405.
Víme tedy, že zde stál r. 1352 již kostel, jehož trosky spatřujeme na rytině nejstaršího vyobrazení Litvínova z r. 1728. Vznikla tedy ves bezpochyby během 13. století.
Majitelů nebo držitelů, kteří tu sídlili, popřípadě k jejíchž panství Litvínov patřil, se tu vystřídala celá řada. První nám známi feudálové, kteří tu vládli v r. 1357, byli bratři Gablencové. Roku 1391 tu byl pánem jedné části Těma z Koldic, který později získal v Čechách velký majetek. Druhá část patřila k panství oseckého hradu, který držel starý český rod Hrabišiců. Po vystavění hradu Rýzmburka u Oseká se nazývali „z Rýzmburka". Když v r. 1398 koupila markrabata míšeňská panství rýzmburské, patřily k němu také Horní Litvínov (LeutmannsdorI), Dolní Litvínov, (Nedir iLeutmannsdorí), Chudefin (Wybelgrǖn a Lounice (Lauwicz).
V Litvínově býval poplužní dvůr, který se [ později osamostatnil. Různě zápisy jsou o něm I vedeny až do 15. století. Podle Augusta Sedláčka tu stála i tvrz, neví se však kde. Podle starého lidového podání stávala prý v místech východně od novější budovy bývalé I. ZDŠ v Litvínově I ve Školní ulici. Sklepaní, které tam je, bylo používáno jako lednice někdejšího panského pivovaru. Po jeho zrušení sloužilo jako sklad starého mosteckého pivovaru a v posledních letech jako sklad ovoce a zeleniny.
Roku 1409 se v Litvínově připomíná jakýsi Rynart Rabicar. Tento byl povinen manskou službou rýzmburského hradu. Litvínov pak získávají Jahnové (psaní též „z Jánu"). To už je znám nejstarší tvar jména Horní Litvínov, který je poprvé uveden r. 1505 jako Oberlautmannsdorf, zatímco se do té doby psalo jen Litvínov (Litwinow, Luthmannsdortl apod.j.
R. 1509 prodal Kašpar z Jahnu tvrz Horní Litvínov Zikmundovi z Duban.
R. 1532 byl Horni Litvínov postoupen s výhradou, že 'se může vyplatit zpět, Mikuláši Velemyšskému z Velemyšlevsi. Od něho pak přešel na Mikuláše z Knobelshofu.
O deset let později jej získal Martin z Jahnu a v drženi tohoto rodu zůstal pak Horní Litvínov až do roku 1589, kdy jej prodal Jáchym z Jahnu panu Václavovi z Lobkovic, který připojil ves k Jiřetínu (Hornímu Jiřetínu).
Sňatkem vdovy Polyxeny Marie Lobkovicové, rozené z Taimberka, s Maxmiliánem z Valdštejna v r. 1642 dostává se panství Duchcov -Horní Litvínov do majetku rodu Valdštejnů (uváděni též jako Valdšteinové, Waldsteinové apod.).
O událostech za husitských válek, o prostém lidu ve starších dobách nám není nic podrobnějšího známo, i když husité procházeli krajinou od Chomutova po Ústi nad Labem. Sotva však zůstal Litvínov ušetřen, když se husité po nezdaru při obleženi Mostu 5. srpna 1421 obrátili místo ku Praze ke Krušným horám a „mnohé z nich zbloudilo a když ráno svítalo, byli pod Krušnými horami" zni jedna stará zpráva. Pak to bylo v r. 1429, když táhli do Německa a „u Mostu" překročili hranice. V r. 1449 došlo k plenění statků mosteckých měšťanů a míšeňských vévodských poddaných ve Skyřicich, v Janově a v Záluží, jak uvádějí záznamy. Nevíme však ani mnoho o tom, jak si počínala německá vojska, která sebrala míšeňská markraběnka Kateřina proti husitům. Vojska táhla z místa shromážděni v okolí saského města Freiberku třemi proudy přes Krušné hory do Čech. Jeden oddíl pochodoval přes Janov, druhý přes Osek a třetí přes Krupku k Ústí nad Labem. Tam byla německá vojska v krvavé bitvě „Na Běháni" . června 1426 poražena.
Po skončení husitského revolučního hnutí byly jeho výsledky nadlouho směrodatnými pro průběh našich národních dějin. Podstatné a hluboké změny ve feudálním panství upevnily postavení zejména světských feudálů. Katolická církev ztratila během revolučního hnutí své hospodářské a mocenské postavení. Venkovský lid spolu s městskou chudinou státe, nesl hlavní tíhu více než patnáctiletých bojů. Ještě nedovedl zlomit moc feudálů. Zůstal, nadáte v poddanství a tím vystaven tlaku šlechty, hlavně panstva. Důležitou otázkou zůstávalo obnovení královské mocí a posílení centralizace českého státu. Tyto snahy se vyřešily až v r. 1452 při zvolení Jiřího z Poděbrad zemským správcem.
Tak stanut v čele země obratný politik. Uměl si získat důvěru jak pánů, tak i měst. Podařilo se mu také dosáhnout volby českého krále — Ladislava Pohrobka (1453). Jiří z Poděbrad se však jeví jako skutečný vladař, jeho zásluhou byl též zahájen boj o odstranění cizích držav a lén na českém území. Zvláště v severozápadních Čechách se setkáváme se saskými lény, jež vytvářela místy i souvislé území, hlavně kolem Mostu. Hrozilo zde nebezpečí, že tato pohraniční území budou úplně odtržena od koruny české. V bojích se saskými knížaty obsadil Jiřík Most a vytvořil tak předpoklady pro úplné odstraněni saské nadvlády z českého pohraničí.
V roce 1458 byl Jiřík zvolen českým králem. S tímto titulem si dovedl zajistit také podporu bývalých nepřátel a na sjezdu v Chebu se saskými vévodou (1459) dosáhl připojení saských lén v Čechách do rámce české koruny. Návrat uchvácených části severozápadních Čech - hlavně již zmíněného území kolem Mostu - byl důležitým činem, neboť se podařilo odstranit nebezpečí, že tyto kraje budou připojeny k Sasku.
Celé období od poloviny 15. století až do počátku 16. století je poznamenáno upevňováním hospodářské pozice šlechty. Pokračuje ve vytváření scelených panských držav. Zvětšená panství byla organizována pevněji, proto byly odprodány poddanské vesnice vzdálenější od vrchnostenských středisek a získávány všemi prostředky poddanské vesnice bližší, to byla také jedna z příčin střídání vlastníků Horního Litvínova, jak bylo uvedeno v předchozím textu.
Během 16. století došlo k procesu formování šlechtického velkostatkářského podnikání, které se společensky projevuje jako tzv. druhé nevolnictví. Jde vlastně o nový způsob vykořisťování ze strany feudálů, kteří byli nuceni prodávat produkty vlastního hospodaření poddaným ze svého panství. Šlechtické podnikání se také uplatnilo významným způsobem i v hornictví.
V průběhu 16. století nabylo dolování rud na české straně Krušnohoří takového rozmachu, že přilákalo značné množství nových obyvatel, kteří se soustřeďovali v nově vznikajících městech a městečkách, rozprostřených po celé délce hor. V souvislosti s tím přichází také nová vlna německých kolonistů.
V této době začalo do našich zemí pronikat také nové náboženské učení, jehož duchovním otcem byl německý reformátor Martin Luther.
Ve srovnání s dogmatickou katolickou vírou to bylo ve své době moderní učení. Navíc v mnohém připomínalo Husovy myšlenky. Není divu, že nacházelo živnou půdu nejen mezi německým obyvatelstvem, ala i mezi Čechy. V Podkrušnohoří je hlásali němečtí knězi německým jazykem, čímž připravovali podmínky pro další šíření germanizačního úsilí.
A protože se za konec středověku považuje, mimo jiné, objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492 či zveřejnění 95 tezí Martinem Lutherem roku 1517.
Poslední komentáře
4 týdny 20 hodin zpět
4 týdny 1 den zpět
19 týdnů 3 dny zpět
19 týdnů 3 dny zpět
20 týdnů 4 dny zpět