Historie Litvínovska

Na území katastrálních obcí Záluží, Horní a Dolní Litvínov se za nacistické okupace rozprostíralo přes tucet pracovních, zajateckých a koncentračních tábořil. Jedny z nejhorších byly při někdejší zálužské silnici tábor 27 a 28, 1 když se o ostatních nedá říci, že by byly lepší. Sestávaly z třiceti budov, s jejíchž stavbou bylo započato již v únoru 1941. Původně byly určeny pro italské dělníky, kteří však rok nato byli odsunuti neznámo kam.

Ve všech těchto táborech bylo v lednu 1943 umístěno kolem, čtyřiceti tisíc lidí různých národností. Váleční zajatci a vězni koncentračních táborů pracovali především na stavbě nové silnice do Záluží, při výstavbě obytných domů v Litvínově VI a v „Hydráku", jak se tehdy říkalo mezi českými lidmi dnešním Chemickým závodům CSSP v Záluží. Co krve a slz bolesti bylo na těchto místech prolito a lidských životů zmařeno, takže silnice stavěná z Litvínova VI přes Záluží do Mostu, vydlážděná žulovými kostkami, se v úseku Litvínov Záluží mohla právem nazývat „silnice utrpení". Na ní bylo prolito mnoho krve rady zajatců, a zejména sovětských vojáků, kteří toto peklo nemohli vydržet. Umírali hladem nebo li jak vyprávěli očití svědkové utloukáni dlažebními kostkami, když vysílením klesali k zemi. Takto zvířecky si počínali dozorci a strážní těchto ubožáků.

Jako pomníky mučedníkům nacistické zvůle stojí topoly, zasázené v úseku Litvínov-Záluží těmito nešťastníky, týranými a přece doufajícími ve svobodu. Topoly, které tu ještě zbyly, stojí jako sepjaté ruce žalující nebi, které je ovšem nikdy nevyslyšelo.
Ani rok 1945, kdy nacistická armáda prohrávala jednu bitvu za druhou na východní frontě a stále ustupovala, nezměnil běsnění těchto sadistických věznitelů. Tábory zůstávaly nadále místem, kde byly strašné životní podmínky. Vyhladovělí, oblečeni v hadrech, donucováni k pracím ustavičnými ranami, pobízeni k pracovnímu tempu, na které jejich síly nestačily, vysíleni nebo ubíjeni, padali jeden za druhým. To byla pravá příčina jejich smrti. SS-oberscharfiihrer Josef Klocker z tábora 28 však k úřednímu zápisu do úmrtní matriky v Litvínově většinou uváděl „srdeční slabost" nebo „špatný oběh krevní". Jiných příčin je málo uváděno. Jako příklad uvádíme několik případů z roku 1945.

21. února zemřel Ivan Kurtušov na omrzliny 3. stupně obou nohou a pravé ruky.
24. února zemřel ve vlaku z Ústí n. L. do Louky Sergej Lomakin na zánět srdečních svalů.
9. března zemřel Vladimír Remišovskij (nar. 1928) v táboře 28 po průstřelu plic.
Den předtím zemřel Osip Bodnar (nar. 3. 3. 1922 v Zaslavi). byl střelen do hlavy.
9. března rovněž zemřel Ivan Kostjuk (nar.5. 6. 1902 v Charkovci, kraj Podolsk). v táboře č.28 na povšechnou tělesnou slabost.
10. března zemřel Vasil Danilevskij ( nar. 10. 1925 v Lištanech, kraj Dněpropetrovsk) na tuberkulosu plic v táboře č.23.

Kolik však tragédie se skrývá za těmito stručnými a neúplnými úředními záznamy, řada utrpení je nekonečná.
Ještě 1. března procházel městem transport asi jednoho tisíce zajatců, který přišel od Lomu a směřoval na západ. Sovětská armáda se však stále více blížila a všichni očekávali brzké osvobození. Mezi těmi, kdo se nedočkali, byla však také Alexandra Tirtišna (nar. 26. 3. 1925 v Isjumu, kraj Charkov), zavlečená ukrajinská dívka, nasazená jako zemědělská pomocnice v Klínech v hospodářství čp. 54. Střela do hlavy při pokusu o útěk jak uvádí záznam ukončila 14 dní před příchodem osvoboditelů její mladý život.

Kolik utrpení musela prožít, když nevydržela posledních pár dnů a nedočkala se tak svobody.Mnozí Němci sice ještě věřili, že se německé armádě podaří zastavit příval blížících se sovětských vojsk. Dokonce ještě 4. května se na některých domech v našem městě objevily nápisy, které svou bláhovostí měly povzbudit pomalu ochabující zdejší Němce. Tři dni poté byly již hlášeny slabší oddíly sovětských vojsk severně od Krušných hor a také večer v 19:25 hodin téhož dne byl ohlášen poslední letecký poplach.
České obyvatelstvo se připravovalo na osvobození a příchod Sovětské armády a ilegální národní výbor, ustavený v srpnu předchozího roku, zahájil 8. května 1945 akci v ranních hodinách obsazením radnice . Velitel německé policie se pod tlakem událostí dal odzbrojit. Po zevrubné prohlídce budovy byla nastolena česká správa. Čechům, kteří se dostavili k radnici, byly rozdány zbraně.

Většiny německých obyvatel se zmocnil panický strach z příchodu vítězné Sovětské armády a návratu české obecní správy, jakož i obavy ze spravedlivé odplaty za spáchané příkoří na českých lidech, politických vězních a válečných zajatcích, zejména sovětských. Někteří nacisté si brali život, pokud se jím nepodařilo již v minulých dnech uniknout na západ k Američanům.
V 10.30 hodin se konečně objevily očekávané první oddíly sovětských vojsk, jejichž předvoj se již večer předtím dostal do Mníšku — na hranice našeho území.

Po „nové" silnici (z Klínů) se počaly hrnout oddíly dolů do údolí do Horního Litvínova, kde se rozvětvily na různé směry — Lom, Louka, Dolní Litvínov, Záluží — a přes Most spěchaly ku Praze. Ale také jinými průsmyky a sedly Krušných hor se do Čech valila neúnavně tato armáda na pomoc matičce Praze. Českými obyvateli byli osvoboditelé živě pozdravováni a jejich tanky rachotily po kamenné dlažbě našich ulic do jásotu vítajících.

S tanků i aut shazovali sovětští vojáci celé balíčky cigaret a jiné kuřivo, rozdávali poživatiny, ba i pití. Radost z osvobození byla převeliká a nedá se slovy vyjádřit. Radovala se také jedna ze zavlečených ukrajinských dívek, která byla nasazena ve zdejší prádelně (v nynější ulici Tyrše a Fugnera, dnes OD Komořany poblíž „nové" silnice. Při vítání s ostatními ukrajinskými dívkami a ženami poznala na jednom z přijíždějících tanků svého bratra a tak se sourozenci po dlouhé době odloučení shledali, sice daleko od domova, přece však za radostnějších okolností.
Tak jako my jistě i oni vzpomínají dvacátého pátého výročí oněch radostných a rozjásaných dnů, začínajících dnem osvobození.