Prosím čtenáře, zda někdo zná historii vytesaného oličeje ve skále pod hradem Osek (Riesenburg).
Ať mi dá vědět.
Třetí říše potřebovala pro své válečné cíle stále více pohonných hmot, ale na druhé straně byla závislá na dovozu ropy. Tuto závislost měla odstranit výstavba 10 hydrogenačních závodů na zpracování hnědého uhlí. Jeden z největších závodů byl postaven mezi městy Mostem a Litvínovem v Záluží, kde byly bohaté zásoby hnědého uhlí, které se zde těžilo.
V Záluží měl být vybudován závod na výrobu benzinu a motorových olejů podle způsobu LG. Farbenindustrie. Pro splnění tak gigantického úkolu bylo třeba zajistit velké množství pracovníků doslova z celé Evropy, pro které byly vybudovány desítky táborů v okolí závodu.
Z historie Sudetenlandische Treibstoffwerke
Dne 5. května 1939 provedl župní vedoucí NSDAP Konrád Henlein slavnostní výkop základů hydrogenačního závodu v Záluží v Krušných horách. Co tomuto dni předcházelo?
V rámci dlouhodobých příprav celého hospodářství Třetí říše na válku bylo již od počátku jasné, že jedním z hlavních omezujících faktorů pro vedení válečných operací se může stát nedostatek pohonných hmot.
Jedním z možných východisek byla výroba syntetického benzinu zkapalňováním hnědého uhlí. Tato možnost byla v praxi využívána již v předchozím období, z praktického hlediska byly první závody využívající tento technologický postup situovány do centra německého průmyslu v Porůří.
Ze strategického hlediska bylo nutné najít jinou příhodnou lokalitu, která by znemožnila vyřadit očekávaným napadením Porůří veškerou kapacitu výroby pohonných hmot. Příslušné orgány proto na žádost německého generálního štábu rozhodly o vybudování dalších závodů ve středním Německu, Horním Slezsku a v Sudetech.
Pro Sudety hovořil zejména fakt, že v období těsně před válkou prováděli Němci geologický průzkum mosteckého hnědého uhlí a výsledky ukázaly vlastnosti vhodné pro zamýšlený záměr.
Z tohoto důvodu obdržela stavební společnost Mineralól Baugesellschaft 28. března 1939 zadání zpracovat technickou dokumentaci nového závodu a zahájit výstavbu na katastrech obcí Záluží, Růžodol a Kopisty.
Konečná kapacita závodu byla plánována na maximální výkon zpracování 7,7 miliónů tun hnědého uhlí ročně. Výstupním produktem měl být kromě autobenzínu a paliva pro dieslové motory také vysokooktanový letecký benzin, motorové oleje a pohonný plyn. Počáteční fáze výstavby závodu byla financována státem, který na ni uvolnil 122 mil. RM.
Bezodkladně byl zahájen také výkup domů, hospodářských usedlostí a zemědělské půdy v lokalitě plánované výstavby. Zároveň byly vykupovány objekty a parcely jednak v blízkosti závodu, jednak v Mostě a Teplicích. Ty byly určeny pro ubytování, respektive výstavbu domů pro vedoucí pracovníky závodu. Zároveň byly vytipovány lokality pro výstavbu táborových měst a sídliště v Horním Litvínově. Tato činnost byla zajišťována společností Grossdeutsche Umsiedlung.
V druhé polovině roku 1939 byla založena akciová společnost Sudetenlandische Treibstoffwerke AG (STW) se sídlem v Mostě. Základní jmění společnosti při jejím založení činilo 100 mil. RM, později bylo několikrát navyšováno. Majoritním vlastníkem byl koncem AG Reischwerke Hermann Góring (dále jen HGW). Předsedou představenstva a ředitelem společnosti se stal Dr. Paul Damm, jeden ze zakládajících akcionářů společnosti. Po vyjasnění majetkových poměrů a vztahu k firmám zajišťujícím výstavbu závodu došlo k převzetí kontroly nad procesem výstavby a rozjezdu zkušebních provozů právě společností STW.
Přestože na stavbě závodu v roce 1940 pracovalo 26 firem s celkem 3 984 zaměstnanci, samotný proces výstavby závodu se potýkal se značnými problémy. Patrně nejzávažnějším z nich byl nedostatek kvalifikovaných pracovníků, o jejichž odliv se postarala zejména armáda v souvislosti se zahájením válečného konfliktu. Dalším problémem byl značný nedostatek stavebního materiálu a v neposlední řadě i nepřízeň počasí, která negativně ovlivňovala pracovní morálku dělníků.
Navíc s pokračujícím odlivem zaměstnanců německé národnosti souvisejícím s narůstající potřebou armády byli tito zaměstnanci nahrazováni cizinci, a to buď civilními zaměstnanci, nebo prvními válečnými zajatci. Přes výše uvedené potíže se v roce 1941 podařilo dokončit 70% stavebních prací a 50% prací montážních. Proto mohl v říjnu 1941 v souvislosti s dosaženým úspěchem Konrád Henlein německé zaměstnance vyznamenat a pozvednout tak jejich pracovní morálku.
Rok 1942 představoval vyvrcholení prací na výstavbě. Zvýšené pracovní tempo souviselo s válečnými událostmi. Potřeba zajistit dostatek pohonných hmot pro frontu donutila německé úřady urychlit výstavbu hydrogenačních závodů. Tato opatření se týkala i závodu STW v Záluží. V listopadu byla zahájena hydrogenace a 15. prosince 1942 byl ze závodu slavnostně vypraven první cisternový vlak s leteckým benzinem. Lesku této události dodala přítomnost říšského ministra Alberta Speera. Benzin byl dodáván přímo německé Luftwaffe. Závod se stal čtvrtým největším výrobcem leteckého benzinu v Německu, avšak do budoucna se počítalo s tím, že STW zaujme první místo.
Nálety
Německé hydrogenační závody pochopitelně neunikly pozornosti Spojenců. Po průzkumných letech byly v roce 1944 zahájeny nálety na závody v Leuně, Bohlenu, Politz' a nevyhnuly se ani Záluží. Vzhledem k naprosté převaze Spojenců ve vzduchu' nedocházelo k téměř žádným srážkám s německými letadly.
První letecký útok proti závodu v Záluží proběhl 12. května 1944. Tento nálet patřil k nejhorším a vyžádal si značné ztráty na životech. V závodě a blízkém okolí při náletu zahynulo 557 osob a 560 bylo raněno.' Tak vysoké ztráty byly způsobeny tím, že letecký poplach nebrali zaměstnanci vážně a závod opouštěli prakticky až při dopadu prvních bomb. V podnikovém archivu Chemopetrolu jsem získala hlášení ze dne 14. května 1944, které podává částečný přehled o počtu mrtvých, raněných a pohřešovaných.
Protože v tomto období války již nebylo možno plně spoléhat pouze na letecké sily ochrany Říše, zhodnotily odpovědné orgány situaci realisticky a rozhodly o vybudováni dodatečných ochranných zařízeni jako byl zamlžovací systém, ochranné betonové zdi u strojního zařízení, protiletecké kryty a samozřejmě o vytvoření rozsáhlé sítě palebných postavení protiletadlového dělostřelectva. Tato opatření si vyžádala náklady ve výši 30 milionů RM."
Vedení podniku se orientovalo na co nejrychlejší odklizení trosek a obnovení výroby. Morálka všech zaměstnanců včetně německých byla velmi otřesena. Němci doufali, že se jim podaří obnovit výrobu v měsíci září. Splnit tento záměr se však nepodařilo, neboť právě závod v Záluží jako jeden z nejvýkonnějších producentů pohonných hmot byl na jednom z předních míst seznamu potenciálních cílů amerického letectva. Následkem aktivity Spojenců nad Zálužím poklesla výroba koncem roku 1944 o 27 %.
K dalšímu zničujícímu náletu, v pořadí již čtrnáctému, došlo 16. ledna 1945. Závod byl opětovně těžce poškozen a tentokráte prakticky vyřazen z provozu. Neprodleně však byly zahájeny práce na obnově poničeného zařízení. Vedení závodu nasadilo všechny dostupné kapacity a v rámci opatření k urychlení obnovy byly zakázány všechny dovolené. Avšak ani tato drastická opatření vůči vlastním zaměstnancům, ani snaha německé vlády, která byla ochotna investovat další finanční prostředky na obnovu výroby, nevedla k cíli. Závod v Záluží nebyl již do konce války uveden do provozu.
Válečné události nabraly rychlý spád. V prvních květnových dnech roku 1945 Rudá armáda zahájila ofenzívu, jejímž cílem bylo rozdrcení zbytku německých vojsk na území Protektorátu Čechy a Morava. Tankové jednotky II. ukrajinského frontu překročily Krušné hory a ze 7. na 8. května 1945 začaly obsazovat oblast Mostecka. Dr. Paul Damm, který se do posledních okamžiků snažil organizovat práce směřující k obnově výroby, opustil spolu se svými nejbližšími spolupracovníky v ranních hodinách 8. května 1945 podnik, který pomáhal založit a který řídil po celou dobu války. Ve večerních hodinách téhož dne do závodu vstoupily předsunuté jednotky Sovětské armády.
Tábory na Mostecku
Po celou dobu své existence se STW potýkala s problémem nedostatku kvalifikovaných pracovních sil. Důvodem, proč nebylo možno řešit tento problém z místních zdrojů, byla jednak chybějící tradice tohoto průmyslového odvětví na Mostecku, kde sice fungovala řada hnědouhelných dolů, ale vytěžené uhlí se používalo výhradně k energetickým účelům, jednak pokles počtu obyvatel v souvislosti s odchodem značné části obyvatel české národnosti po odstoupení této části Sudet Velkoněmecké říši po podpisu mnichovské smlouvy v září 1938.
Pro vedení závodu se tudíž nabízelo řešení v podobě získání požadovaných odborníků z území říše.
Druhou možností byl nábor dobrovolných pracovních sil z jiných evropských zemí. Po zahájení války a zejména po letním tažení roku 1940 se vítaným zdrojem řešícím zoufalý a přetrvávající nedostatek pracovních sil stali váleční zajatci. Pro jejich ubytování a ostrahu byla v regionu zřízena řada táborů. Stejného zdroje pracovních sil využíval i jiný člen HGW, kterým byla společnost pro těžbu hnědého uhlí Sudetenlándische Bergbau AG (dále jen SUBAG).
Na využití válečných zajatců jako levné pracovní síly se v menším měřítku podílela i řada menších společností či úřadů (např. lesní práce, práce na železnicích, úklid ulic v Mostě apod.). Zajatce využívali k pomoci při polních pracích na svých usedlostech i místní zemědělci.
Při hodnocení jednotlivých táborů je třeba si uvědomit, že ne všechny tábory v této oblasti byly určeny pro válečné zajatce a ne všechny tábory byly spravovány jedním odpovědným úřadem. Při bližším pohledu je skladba táborových zařízení značně pestrá.
Gefangenenlager - zajatecké
Nejpočetnější skupinou táborů byly tábory zajatecké, tzv. Gefangenenlager. Těch bylo jenom na okrese Most 50.
Arbeitslager - nuceně nasazení
Další skupinou byly tábory pracovní (Arbeitslager). Ty byly zřizovány pro dělníky, kteří byli více či méně nucené nasazeni na práci v této oblasti. Pohyb jejich obyvatel byl omezen a podléhal striktně stanoveným pravidlům včetně pohybu pod dozorem.
Gemeinschaftslager - pracovní
Třetím typem byly společné pracovní tábory (Gemeinschaftslager). V nich byli ubytováni zahraniční dělníci, kteří se na práci v místních závodech přihlásili dobrovolně a v táboře bydleli společně se svými rodinnými příslušníky.Režim v tomto druhu táborových zařízeni byl značně benevolentní a jeho obyvatelům byl umožněn volný pohyb včetně cest na dovolenou.
Arbeitsserziehungslager - pracovněvýchovné
Pracovněvýchovné tábory (Arbeitsserziehungslager) tvořily skupinu čtvrtou. Jejich obyvateli se stávali dělníci, kteří porušili pracovní kázeň, a propuštěnci z věznic a koncentračních táborů absolvující zde výchovný kurs pro práci v průmyslu v délce trvání maximálně 8 týdnů.
Zwangsarbeitslager - trestné
Do skupiny páté patřil tábor nucených prací (Zwangsarbeitslager). Ten se nacházel přímo v obci Záluží a režim v něm velmi připomínal klasický koncentrační tábor. Zde byli umístěni výhradně muži, a to např. uprchlíci z nasazení na práci na území Říše či provinilci z ostatních okolních táborů s mírnějším režimem. Důvodem mohlo být opakované porušování táborového režimu nebo závažnější přestupky proti pracovní kázni.
Strafgefangenenlager - útěkářské
Podobný režim bylo možné najít i v trestních zajateckých táborech (Strafgefangenenlager). Tyto tábory spadaly pod pravomoc vojenské justiční správy. Zde bylo možno najít zejména válečné zajatce chycené při pokusu o útěk.
Pro dotvoření úplného obrazu je třeba zmínit také věznici v Mostě, trestní tábor v Libkovicích a zajišťovací tábory určené pro osoby čekající na vyšetřování a soud. Všechna tato zařízení spadala pod pravomoc justičních orgánů a nejsou námětem této práce.
Sonderlager - prominentní
Dalším zařízením je zvláštní tábor (Sonderlager) umístěný na zámku Jezeří, kde byli umístěni prominentní vězni a který spadal pod správu koncentračního tábora Flossenbůrg. Jeho vězni byli jak cizinci, vyšší důstojníci, tak i občané Říše včetně některých členů NSDAP.
Pokud má být výčet úplný, je třeba zmínit ještě Sedlo u Klínů, kde byl v roce 1942 zřízen židovský internační tábor pro muže.
Proměny národnostního složení
Na základě dostupných materiálů z archívního fondu STW jsem se pokusila postihnout proměnu národnostní skladby zaměstnanců tak, jak k ní docházelo pod vlivem válečných událostí. Podkladem mi byly dochované situační zprávy vedení závodu, dále různé souhrnné tabulky přehledů národnostního složení a hlášení správy táborů o počtu zaměstnanců. Musím zdůraznit, že archívní materiály jsou velmi torzovité, a proto má zpráva může podávat pouze částečný obraz skutečnosti.
Vzhledem ke strategickému významu závodu, který se měl stát, jak už bylo výše u-vedeno, jedním z nejvýznamnějších producentů pohonných hmot, mělo vedení společnosti STW samozřejmě permanentní zájem zajišťovat výrobu v maximální míře pomocí německých pracovních sil. Tato snaha byla však narušena válečnými událostmi, umocněnými umístěním závodu v oblasti mimo historické území samotného Německa.
Ze situační zprávy vypracované vedením závodu ke dni 15. září 1940'° vyplývají následující skutečnosti:
Celkový počet zaměstnanců 12 500
Z toho Němci 38 %
Češi 23 %
Francouzi (váleční zajatci) 36 %
Cizinci (bez bližšího rozlišení) 3 %
Zpráva dále poukazuje na přetrvávající nedostatek pracovních sil (2 000 dělníků), a to zejména v odborných stavebních profesích jako jsou zedníci a tesaři. Podle zprávy tento fakt výrazně negativně ovlivňoval postup stavebních a montážních prací, které značně zaostávaly za plánovaným objemem. Jako možné řešení problému vedení závodu navrhuje nábor chybějících pracovních sil na území Protektorátu, Nizozemska, Belgie a Itálie. Tento proces by bylo možné doplnit o uvolnění potřebných odborníků z německé armády. Současně zpráva poukazuje na hlavní důvody, které ztěžují zvýšení zájmu o práci v Záluží ze strany německých odborníků.
Platy v Sudetech byly obecně nižší než u srovnatelných profesí na území Říše (ředitel Damm v této souvislosti získal příslib zvláštního platebního řádu pro STW), a minimálně srovnatelný, ne-li významnější problém představovaly absolutně nevyhovující bytové poměry. Pro německé odborníky bylo v souladu s vládnoucí ideologií zcela nepřípustné sdílet ubytovací kapacity s „méněcennými" spolupracovníky, nehledě na skutečnost, že ubytovací tábory neposkytovaly požadovaný komfort. Proto se řešení bytové otázky, to je výstavba dobrých a levných bytů, stalo pro úspěšný nábor stálých zaměstnanců záležitostí zvláštního významu a po celou dobu existence závodu jednou z priorit.
Podle další zprávy Dr. Damma ze dne 15. února 1941" je možné vysledovat určitý posun právě opačným směrem. Pokud se týká skladby pracovníků, podíl Němců se během půl roku snížil na 35% celkového počtu, došlo k poklesu podílu také u Čechů, podíl cizinců zaměstnaných u STW naopak narostl. Celkový počet zaměstnanců se zvýšil na 14 194 osob. V této zprávě ředitel Damm upozorňuje na skutečnost, že přes nárůst celkového počtu zaměstnanců zůstává produktivita práce na nízké úrovni.
Celkový výpadek výkonu činil za období od zahájení stavby do poloviny února 1941 v důsledku nepříznivého počasí a vysoké nemocnosti, leckdy předstírané, 25%, což v absolutní hodnotě představovalo ztrátu 9 miliónů pracovních hodin. Minimalizovat tyto ztráty, které šly z velké části na vrub válečných zajatců, mělo zpřísnění dozoru s cílem zvýšit jejich pracovní nasazení. Chronický nedostatek kvalifikovaných profesí (2000 míst) se nepodařilo odstranit, navíc se zpráva zmiňuje o potřebě dalších 2000 dělníků nekvalifikovaných. Řešení by podle zprávy mohl představovat nábor požadovaných pracovních sil na území Nizozemska, v Bulharsku a na neokupovaných územích Francie. Speciální platební řád pro zaměstnance STW zřejmě v tomto období ještě nebyl schválen, neboť Dr. Damm ve své zprávě navrhuje pro snížení fluktuace v podniku poskytnout pracovníkům vyrovnávací příspěvek ve výši až 0,24 RM/hodinu.
Přes veškeré snahy, které vedení STW věnovalo problému nedostatečného množství pracovních sil a snaze získat vhodné pracovníky z Německa, výsledky vynaloženému úsilí neodpovídaly. V závodě docházelo postupně k průběžnému zvyšování množství ne-německých pracovníků ze stále rostoucího počtu národností. Počet národností se v průběhu období měnil, až v maximální míře pracovali v závodě dělníci 23 národností. Kromě Němců a Čechů to byli Italové, Ukrajinci, Slováci, Poláci, Rusové, Chorvati, Belgičané, Bulhaři, Francouzi, Řekové, Srbové, Maďaři, Holanďané (Nizozemci), Dánové, Španělé, Švýcaři, Litevci, Arméni, Vlámové, Angličané a Kypřané.
Z dostupných materiálů je zřejmé, že podobné složení pracovních sil nebylo jenom krátkodobou záležitostí, neboť v archívu uchovaná hlášení nejsou psána do provizorních tabulek, ale čísla jsou uváděna na tištěných formulářích.
Z uvedených materiálů je možno vysledovat několik dalších zajímavých prvků. Prvním z nich je rozlišení uvnitř skupiny německých zaměstnanců. Největší skupinu tvořili k 31. prosinci 1941" dobrovolní zaměstnanci, kteří do závodu přišli samostatně, nebo prostřednictvím firem podílejících se na výstavbě zálužského závodu. Do druhé skupiny můžeme zařadit zaměstnance umístěné do podniku nuceně. Jedná se v první řadě o vojenské trestance, dále o službou povinné a pracovníky uvolněné armádou pro práci v STW. Početnost jednotlivých skupin uvádí následující tabulka.
Pokud se týká pracovníků neněmeckých národností, jako ilustraci je možno uvést několik údajů o dělnících italské národnosti. V prvních letech budování závodu se prací zúčastnili zejména dobrovolníci. Jejich počet v průběhu doby velmi kolísal, jak dokazuje zpráva za rok 1942.'"
Přestože s Italy jako válečnými spojenci Velkoněmecké říše bylo zacházeno poněkud lépe než s pracovníky ostatních cizích národností, množili se ze strany Italů stížnosti na přeplněné tábory, nedostatky v hygienickém zabezpečení, nedostatečné oblečení a obutí a zejména na nekvalitní stravu.
Ke zhoršení již tak neutěšeného stavu došlo v souvislosti s převratem v Itálii, kterým se nová italská vláda postavila na stranu Spojenců a vyhlásila Německu válku. Stávajícím italským pracovníkům byl následně zakázán návrat do Itálie a jejich pracovní smlouvy byly nucené a jednostranně prodlouženy na neurčito. Předpokládalo se jejích ukončení po konečném vítězství Německa.
V návaznosti na neúspěšné pokračování válečných operací klesal i počet válečných zajatců, jež by bylo možné zapojit do výroby, rozhodlo vedeni STW zorganizovat náborové akce za účelem získání nových pracovníků í na italském území okupovaném německou armádou. Tato akce z roku 1944 se nevyvíjela podle představ ředitelství STW. Původním záměrem bylo získání pracovních sil na základě dobrovolnosti. Náboroví pracovníci přijeli do Itálie vybaveni množstvím propagačních materiálů a falešných slibů o slušných výdělcích a italské kuchyni.
Nábor probíhal v podnicích, jejichž výroba měla pro úspěšné vedení válečných operací menší význam. Výsledek celé velkolepě pojaté akce byl mizivý z důvodu nezájmu jak samotných italských dělníků, tak i jejich zaměstnavatelů, kteří se obávali výrazného odlivu svých zaměstnanců a následného negativního dopadu na produkci podniku. Proto byli Němci nuceni změnit nábor dobrovolný v nábor nucený. Běžným rozsudkem u soudů v Itálii za protiněmecké aktivity včetně partyzánské činností se stal trest nucených prací v Říši a výsledkem bylo zvýšení počtu italských pracovníků v STW o téměř 2000 osob."
Přestože se různé práce zmiňují o počtu až 70 táborů podléhajících správě STW," podařilo se na základě dokumentů uchovaných v archívu Chemopetrol, a.s. získat zprávy pouze o části z nich.
Dochované zprávy a hlášení podávají obraz o množství obyvatel následujících táborů:
I6-Záluží, I7/18-Záluží, 20-Kopisty, 21-Kopisty, 22-Dolní Jiřetín, 23-Horní Litvínov, 25-Dolní Jiřetín, 27-Homí Litvínov, 28-Homí Litvínov, 29-Růžodol, 31/32-Záluží, 33-Růžodol, 34-Růžodol a 35-Stránce.
V těchto zprávách podává vedení závodu nadřízeným orgánům hlášení o situaci ohledně obsazení těchto táborů. Zprávy obsahují celkový počet obyvatel tábora rozdělený podle jednotlivých národností a změny v počtu za uplynulé období. Zajímávaje zejména zpráva ze 14. května 1944, která nám podává přehled o ztrátách způsobených prvním velkým náletem spojeneckého bombardovacího letectva na rafinerii v Záluží dne 12. května 1944.
Početně nejsilnější neněmeckou národnostní skupinou byli Francouzi. Ti zde bylí za-toupení jak dobrovolnými pracovníky, tak zejména velkým počtem válečných zajatců. Jejich nuceným přechodným domovem byly tábory č.17/18 v Záluží ač. 23 a 27 v Horním Litvínově. O tom, o jak početnou skupinu šlo, svědčí fakt, že v únoru 1943 jich hlášení uvádí více než 8 tisíc, to je více než 40% celkového počtu obyvatel zkoumaných táborů.
Pro ruské válečné zajatce nechalo vedení závodu upravit tábory č. 22 v Dolním Jířetíně (původně využívaný pro německé vojenské provinilce) a č. 23 v Horním Litvínově. V těchto táborech byla ubytována zhruba tisícovka zajatců."
V roce 1944 se na Mostecku objevili první váleční zajatci anglické národnosti. Ti byli umístěni do táborů č. 27 a 28 v Horním Litvínově. Z uvedených dokumentů není jasné, zda se jednalo o válečné zajatce z dřívějšího období války (např. Francie 1940 nebo africké válčiště), kteří sem byli přesunuti z jiných oblastí obsazených německou armádou, nebo zda šlo o zajatce „čerstvé", již padli do zajetí např. v souvislostí s otevřením nového válčiště na Sicílii a jižní Itálii. Oproti Francouzům se jednalo o nepočetnou skupinu, která v maximální míře nepřesáhla 2000 osob.
Nejvíce českých zaměstnanců obývalo tábory č. 33 a 34 v Růžodole, č. 25 v Horním Jířetíně a č. 31 v Záluží. V únoru 1943 v těchto táborech žilo něco málo přes 5 tisíc Čechů a v dubnu 1944 činil jejich počet necelé 4 tisíce osob. V případě českých zaměstnanců se v naprosté většině jednalo o nucené nasazené obyvatele Protektorátu.
Největší ztráty následkem náletu dne 12.5.1944 hlásí tábory č. 33 a 34 v Růžodole (tedy ty s největším počtem českých pracovníků), zejména mezí pohřešovanými a zraněnými. Mrtvých bylo nejvíce mezí obyvateli tábora č. 17/18 v Záluží, celkem 60.
Čísla uvedená v zachovaných hlášeních ukazují, že počet pracovníků německé národnosti evidovaných ve sledovaných táborech přesáhl 50% celkového počtu pouze jedenkrát, a to v lednu 1942. V ostatních případech se pohyboval mezi 34 až 39% všech pracovníků.
Neněmecká část civilních pracovníků je národnostně velice různorodá. Zastoupení mezi nimi má značné množství evropských národů a také počet příslušníků jednotlivých národností je značně diferencován. Některé z nich, jako např. Francouze, Holanďany či Belgičany, je možno vcelku logicky předpokládat, podobně jako další zaměstnance z Němci podmaněných národů. Objevují se zde také zaměstnanci národností „spojeneckých", tedy příslušníci národu bojujících na straně Velkoněmecké říše. Mezi ně můžeme zařadit na prvním místě Italy, Maďary či Chorvaty.
Poněkud exoticky v této společnosti působí Turek (15.2.1943). Mimo tyto dvě hlavní skupiny musíme postavit zaměstnance české národnosti, kteří tvořili druhou početně největší skupinu tvořenou jak dobrovolnými pracovníky, tak i tzv. „nucené nasazenými".
Po celou dobu tvořili nedílnou součást pracovních sil STW váleční zajatci. Nejsilnější skupinou jsou po celou dobu Francouzi uvádění ve všech zkoumaných dokumentech. V roce 1943 jsou registrováni ruští váleční zajatci, jejich počet v porovnání s následujícím sledovaným datem poklesl. Postupem doby je naopak stále silnější skupina italských válečných zajatců, která se objevuje poprvé k 15. dubnu 1944. Podobně se teprve v průběhu roku 1944 objevuje zvláštní sloupec pro válečné zajatce anglické národnosti. Poněkud zvláštní skupinou jsou Kypřané (k 31.12.1941), kteří jsou uváděni pouze v jediném dokumentu.
Z výše uvedených skutečností tedy vyplývá, že jak počty pracovníků, tak i jejich národnostní složení podléhalo značným proměnám. Tyto změny byly závislé na situaci na bojištích, což se projevovalo hlavně v národnostní skladbě válečných zajatců, či na potřebách množství pracovních sil při výstavbě a výrobě závodu.
Životní podmínky obyvatel táborů
Postavení pracovníků STW ubytovaných v okolních táborech vykazovalo v některých oblastech výrazné rozdíly. Jinak se Němci chovali k civilním zaměstnancům, jiný, a samo-zřejmě podstatně tvrdší postup uplatňovali vůči zajatcům. V souladu se státní politikou založenou na rasové teorii k pracovníkům přistupovali z hlediska jejích národnostní příslušnosti.
Jak už bylo uvedeno výše, civilní zaměstnanci přicházeli do Záluží jednak na základě různých náborových akcí, které probíhaly po celé okupované Evropě, jednak jako zaměstnanci firem, které se podílely na výstavbě závodu. V pozdější době převažovali pracovníci „nucené nasazení", u kterých se o dobrovolnosti rozhodně mluvit nedalo. Nejlepší postavení měli pochopitelně zaměstnanci pocházející ze západní Evropy, naopak nejhoršího zacházení se dostávalo Polákům a tzv. „Ostarbeitrům".
Jednalo se o pracovníky ze zemí Sovětského svazu. Rozdíly mezi nimi a dělníky ostatních národností se projevovaly v úrovni ubytování, v přístupu dozorců, v platových podmínkách a nejmarkantněji ve velikosti potravinových přídělů.
Už zmínění „Ostarbeitři" byli různými nařízeními neustále šikanováni. Pro snadné rozlišení byli povinni nosit na šatech viditelně označení „Ost". Řada opatření směřovala také k tomu, aby na co nejmenší míru snížila možnost setkání těchto pracovníků s Němci. Tak například na svých vycházkách, které měli povoleny pouze jednou týdně a ve skupině, nesměli navštívit žádný podnik, který zároveň navštěvovali Němci.
Jednalo se o kulturní zařízení jako kina a kavárny, nebo různé druhy služeb jako například holičství. Navíc při vycházkách těchto osob musela nad celou skupinou držet dozor táborová služba, kterou vykonával jeden „Ost". Tato služba byla zodpovědná za to, že na vycházce nedojde k žádnému incidentu a že se celá skupina vrátí v pořádku a včas do tábora. Nejpozdější dobou návratu byla stanovena 21. hodina.
Jak už bylo výše uvedeno, vedení STW si ve svých hlášeních neustále stěžovalo na špatnou pracovní morálku zaměstnanců. Jedním z přijatých opatření, které mělo pomoci utužit pracovní kázeň, byla výstavba kárného tábora č. 29 v Růžodole mezí Zálužím a Dolním Litvínovem. Tento tábor byl zřízen v polovině roku 1941 a jeho nedobrovolnými obyvateli se stali zaměstnanci, kteří se provinili útěky z pracoviště, absentérstvím, či protiněmeckými výroky. Podmínky v táboře byly v porovnání s okolními zařízeními velmi tvrdé. Jako strážní oddíly zde sloužily jednotky SS. Tábor podléhal Gestapu v Liberci.
Podobné rozdíly, které činili Němci mezi civilními zaměstnanci, můžeme zaregistrovat i v postavení válečných zajatců. V táborech STW byli drženi váleční zajatci z Francie, Holandska a poněkud překvapivě i z Kypru, od září 1942 se na Mostecku objevili první Rusové a postupem doby se objevili i Angličané a Italové.
Nejlepšího zacházení a určitým způsobem privilegovaného postavení v hierarchii zajatců se dostávalo válečným zajatcům z Anglie. V jejich případě dokonce Němci dodržovali ú-mluvy o postavení válečných zajatců ze Ženevy. Privilegia Angličanů šla až tak daleko, že pro ně vedení STW zavedlo výjimku z obecně platných pravidel pro zajištění válečných zajatců a Angličané dostávali v porovnání s jinými národnostmi vyšší dávky potravin a finanční ohodnocení za odpracované hodiny v závodě přesahovalo běžně vyplácenou odměnu.
Oproti ostatním zajatcům měli Angličané ještě jedno výrazné přilepšení a tím byly balíčky Červeného kříže obsahující i tak nedostatkové zboží jako byly cigarety a čokoláda. Obě tyto komodity se také velice rychle staly neoficiální táborovou měnou, kterou ochotně přijímali i němečtí pracovníci včetně dozorců a táborových stráží.
Na opačném konci pomyslného žebříčku národností se nacházeli váleční zajatci z Ruska a ostatních zemí Sovětského svazu. Jelikož Sovětský svaz ze Stalinova rozhodnutí nepodepsal ženevské dohody (ani je nerespektoval, natož aby je sám dodržoval), nevztahovala se jejich ustanovení podle Hitlerova příkazu ani na zajaté vojáky Rudé armády. Jejich táborové potravinové příděly byly výrazně nižší nejen ve srovnání s Angličany, ale nedosahovaly ani hodnot přídělů válečných zajatců ostatních národností.
Chléb se pekl ze směsi žita a řízků z cukrové řepy v poměru 72:28. Maso pocházelo z nuceného výseku a zpravidla se jednalo o maso koňské, často velmi špatné kvality. Pravidelnou součástí jídelníčku byla také polévka, na niž měli zajatci nárok v množství o 75 litru na osobu a den.
Tu táboroví kuchaři vařili ze zeleniny, nejčastěji řepy, masa mouky. V případě nedostatku některého z druhů potravin, k němuž s postupujícím časem a posunem válečných událostí v neprospěch Německa a návaznými problémy v zásobování docházelo stále častěji, byli právě Rusové prvními, kdo se museli i po několik měsíců bez nedostatkového druhu potravin obejít. Týkalo se to zejména přídělů cukru a marmelády. Jídelníček v podobném množství a složení potravin vedl samozřejmě velice rychle k podvýživě a oslabení zajatci brzy nebyli schopni plnit předepsané pracovní normy.
Jídelníček pro ruské zajatce ze září 1942
Pondělí 300 g chleba, 50 g masa, 25 g tuku, 15 g cukru, 2 g čaje
Úterý 300 g chleba, 50 g poživatin, 25 g tuku, 15 g cukru, 2 g čaje
Středa 300 g chleba, 50 g masa, 25 g tuku, 15 g cukru, 2 g čaje
Čtvrtek 300 g chleba, 50 g masa, 25 g tuku, 15 g cukru, 2 g čaje
Pátek 300 g chleba, 50 g poživatin, 25 g tuku, 15 g cukru, 2 g čaje
Sobota 300 g chleba, 50 g masa, 25 g tuku, 15 g cukru, 2 g čaje
Neděle 575 g chleba, 50 g masa, 50 g poživatin, 25 g tuku, 20 g cukru, 2 g čaje
Celkové oslabení organizmu a nedostatek vitaminů ve spojení s nedostatečnou hygienou způsobovaly, že podvyživení zajatci snadno podléhali infekčním chorobám. Zpočátku tento stav vedení STW příliš neznepokojoval, neboť zajatci neschopní práce ať už z důvodu celkového tělesného vyčerpání, nebo z důvodu nemoci mohli být velice snadno nahrazeni náhradníky z řad čerstvých válečných zajatců, kterých v počátečním období války bylo dost a dost. Sami Němci zavedli pro tento způsob totálního „vytěžení" pracovních sil termín „Raubbau", to je „rabování".
Postupem doby však v souvislosti se zpomalováním a konečným zastavením postupu německých vojsk pramen levných pracovních sil pomalu, ale jistě vysychal, a tak vedení STW bylo paradoxně nuceno v závislosti na zhoršující se situaci na frontě zlepšovat podmínky válečných zajatců, aby bylo schopno udržet výrobu na požadované úrovni.
Podle dochovaných plánů táborů je možno usuzovat, že tábory byly budovány podle jednotného schématu a lišily se pouze počtem ubytovacích baráků. Standardizovaný ubytovací barák se skládal ze 6 místností s 18 lůžky. V zajateckých táborech bylo v každé místnosti lůžek 28, podmínky zde tedy byly značně stísněné. Pokud se prostoru týká, nejlépe na tom byli zaměstnanci německé národnosti, kteří měli k dispozici jedno či dvoulůžkové pokoje.
Nedílnou součástí každého tábora byl společenský dům se společnou kuchyní, hospodářská budova a tábor doplňovala různá skladiště zeleniny, brambor a uhlí. V samostatných budovách se nacházely společné umyvárny se sociálním zařízením a řemeslnické dílny.Chod tábora zajišťovali správní zaměstnanci, mezi které patřili správci, skladníci, kuchaři, v případě německých táborů i uklízečky.
K pohybu po táboře, pracovišti a pro případné vycházky byli obyvatelé táborů vybaveni několika průkazy a propustkami." Jednalo se o ubytovací průkaz, kterým se dokládala příslušnost k danému táborů, pro vstup na pracoviště byl nezbytný zaměstnanecký průkaz. Také tábor nebylo možno opustit bez příslušného povolení a v neposlední řadě, zejména v období stupňujících se leteckých útoků, bylo třeba využít průkazku zajišťující pracovníkovi vstup do protileteckého krytu.
Jako zajímavý doklad, že ani v těchto těžkých podmínkách věčného strachu, hladu i častého ponižování či bití nechyběl obyvatelům tábora humor, může sloužit časopis, který vytvořili čeští zaměstnanci. Autoři časopis nazvali Blütenlese zum Kameradschaftsabend. Obsah časopisu tvořily převážně básně humorného či satirického charakteru. Například v básni nazvané Buntes Gereimtes najdeme jména obyvatel baráku i s jejich vtipnými charakteristikami. Ukázkou satiry je báseň nazvaná Den Russenkrieg in der K 12" (Válka s rusý na K 12) vtipně využívá stejného pojmenování pro Rusy jako národnosti a rusy jako obtížného hmyzu, podobného švábům, kterého bylo v táborech jistě velké množství.
Zdá se, že to byl právě humor, který dodával obyvatelům táborů sílu překonat všechny obtíže, se kterými se potkávali na každém kroku.
Závěr
Tato práce si v žádném případě nekladla za cíl podat vyčerpávající přehled o všech táborech, kterých využívala STW k ubytování svých dobrovolných a nedobrovolných pracovníků, a o podmínkách a životě v těchto táborech. To by nebylo možné ani z hlediska rozsahu práce, ani z hlediska jejího zaměření. Vzhledem k faktu, že otázka zajateckých a pracovních táborů na Mostecku byla jednak zpracována v několika publikovaných pracích, jednak je předmětem dlouhodobého vědeckého výzkumu, se práce zaměřila na začlenění několika dokumentů dochovaných v archivu akciové společnosti Chemopetrol do dobového rámce a pokusila se vytěžit porovnatelné údaje.
Ze zlomkovitosti v práci uvedených faktů je zřejmé, že tyto zkoumané dokumenty bude třeba porovnat s dalším případným listinným materiálem, uchovaným ve fondech, jež zatím případně nebyly vědecky zpracovány, případně se nacházejí mimo území našeho státu.
Věřím, že tato práce přispěje aspoň malým dílem k získání povědomí obyvatel Mostecka o historii jejich vlastního regionu a napomůže tím také k vytvoření pozitivního vztahu k Mostecku jako kraji s bohatou historií. Pokud tato práce vzbudí zájem o události doby více či méně minulé byť u jednoho jediného obyvatele regionu, je to daleko víc, než v co autorka doufala.
Litínovsko v historických studiích
Poslední komentáře
3 týdny 6 dnů zpět
4 týdny 6 hodin zpět
19 týdnů 2 dny zpět
19 týdnů 2 dny zpět
20 týdnů 3 dny zpět