Poslední dobou se zvyšuje zájem o staré komunikace, vznikl nový obor, vznikají nové publikace. Pokud by vás toto téma zajímalo, máte dvě možnosti - buď zalistujete například ve sbornících typu Archaeologica Historica, Zlatá stezka, ale nejlépe asi Staré stezky, anebo se vydáte rovnou do terénu. Ať už zvolíte tak nebo tak, máme pro vás reportáž, která svým způsobem skloubila obě možnosti dohromady.
V Archaeologice Historice č. 15 T. Velímský a E. Černá z tehdejší mostecké expozitury archeologického ústavu publikovali výsledky rekognoskace středověké cesty z Mostu do Freiburgu. Článek je natolik zajímavý, zejména část o úseku na české straně Krušných hor, že jsme se s kamarády rozhodli tuto trasu po středověké cestě projít.
Výchozí bod našeho putování se stala podhorská ves Hamr - na jeho konci nás očekával hraniční přechod Mníšek - v dnešní době živořící vesnička, jejíž slávu připomíná jen její životem kypící větší německá část. Do Hamru se dostanete za pár minut z Litvínova, důležité je, najít to správné místo, kde máte začít. V současné době je to nevelký otvor v bujné vegetaci na severozápadní straně obce, bez mapy ho určitě nenajdete. Je to téměř brána do středověku, neboť se ponořením do lesa ocitáte přímo na úvozové cestě. Pokud to berete seshora, je to vyústění prvního velkého systému úvozů, pokud v našem směru, je to naopak cesta která se kvůli těžkému terénu začíná rozdělovat do několika směrů.
Oproti našim dosavadním zkušenostem s pozůstatky úvozových cest byl pohled vzhůru ohromující. Před námi ve svahu meandrovalo několik hluboce zařízlých úvozů. O nějakých padesát metrů výše systém přetíná vodorovná novodobá komunikace, ze které si každý může udělat představu o celé situaci - úvozy se mírně vlní a jejich hloubka je přibližně stejná jako šířka - více jak 3metry. Postupovali jsme vzhůru nejhlubší rýhou. Na konci ostrého stoupání rozvětvený systém skončil a jedno jeho zachované pokračování dodnes slouží jako lesní cesta. Je zajímavé porovnat na mapě (stačí 1:50 000) současnou silnici, která se klikatí a kroutí do kopce na dohled starých úvozů, jdoucích bez servítek téměř kolmo svahem.
Po lesní cestě jsme příjemně urazili mírně stoupající úsek až se před námi objevilo krásné rozcestí. Levé dva úvozy šly mírným pravotočivým obloukem více do svahu, my jsme se vydali úvozem třetím ve směru naší dosavadní cesty. Tady už jsme se pohybovali v zářezu o rozměrech okolo 2x2 metry. Ten začal po nějaké době pozvolna vyznívat a my přicházeli k tentokráte novodobé křižovatce lesních cest. Logickým pokračováním se stala mírně stoupající cesta mělce zařízlá do svahu (s mírnou nadsázkou se dalo uvažovat o jakýchsi náznacích kolejí), která po pár minutách chůze dlouhým levotočivým obloukem dospěla k dolnímu konci obce Křižatky. Připojila se tak zprava k cestě vedoucí z jihu - k jednomu ze dvou výše zmiňovaných úvozů.
Obec jsme prošli po asfaltce, která zcela jistě z větší části kopíruje námi sledovanou komunikaci. Na severním okraji obce jsme ale museli odbočit - současná silnice se vydala opět cestou nejmenšího odporu a dále pokračovala více po vrstevnici, nám nejbližší středověké pokračování se schovávalo v křoví nad částečně odbagrovaným svahem. Mělký zářez po chvíli získává vzhled klasického úvozu a po necelých 100 metrech se zleva mírným obloukem připojuje další tentokráte dvojitý. Po chvíli se spojí a dál pokračuje již jen jeden výrazný útvar. Stále mírně stoupáme a po pravé straně se přibližuje silnice. Jelikož víme, že vlevo se připojí pravděpodobný hlavní proud středověké cesty tvořený svazkem úvozů (my jdeme po jeho pravé odnoži), přecházíme z naší mizící cesty o cca 50 metrů vlevo. Svazek má ještě v těchto místech až pět větví, my sestupujeme do nejhlubšího (od nás čtvrtého).
Jelikož postupuje v téměř rovinatém úseku, po chvíli zůstává již jen on. Po kolmém přerušení lesní cestou však nahrazuje kvantitu kvalitou - pokračuje jako ostrý a hluboký zářez, o hloubce nějakých 4 metrů a o něco menší šířce. Opravdu nečekaný jev. V těchto okamžicích přichází jistý fenomén horní části trasy - voda. Dostali jsme se totiž do mírně stoupajících plochých horských úseků, navazujících na dosavadní úsek charakteristický překonáváním silného převýšení svahů hor (mluvíme o stoupání z cca 300 m.n.m. na 600 m.n.m.). Oproti světlým suchým a prostupným bukovým lesům, kterými jsme procházeli dosud, jsme vstoupili do horských lesů smrkových s rozsáhlými březovo-jeřábovými háji, které jsou doplněny vysokým travnatým podrostem, často podmáčeným. Tím bych omlouval skutečnost, že jsme museli po několika okamžicích po dlouhé době vystoupit ze středověku a jít po silnici. V úvozech se drží voda a znesnadňuje už beztak namáhavý pochod zarostlými a větvemi nebo přímo stromy zatarasenými rýhami. V momentě, kdy jsme vystoupili na silnici, se úvoz se pomalu začal vytrácet. Byli jsme na křižovatce lesních cest a silnice.
Rozhodli jsme se sestoupit šikmo doleva (dolů) k systému, který se připojuje od Janovského potoka. Po mírně chaotickém prodírání se zarostlou pasekou jsme přeběhli nejdříve něco úvozu podobného a pak i klasický úvoz samotný. To co se ale před námi objevilo dále nám až vyrazilo dech - středověká magistrála, nic přiléhavějšího mě nenapadá! Představte si až 15 metrů širokou a nějakých 5 metrů hlubokou rýhu, která vám zničehonic přetne cestu. Takovýchto rozměrů dosáhlo rozšíření zejména v místě jejího dělení. Je to ten nejmohutnější pozůstatek staré cesty v námi sledovaném úseku komunikace. Jelikož se úvoz charakteristicky dělí, zvolili jsme pro další postup tentokráte levou větev, která se posléze ukázala jako užívanější, protože po malém zmenšení rozměrů pokračovala na rozdíl od pravé dále. Tady jsme si také uvědomili skryté nebezpečí lesa - při osvěžování jsme z hrůzou zjistili, že všude kolem nás je spousta klíšťat. Záhy poté, co jsme se přemístili k silnici, která se v těchto místech serpentinami opět přibližuje, jsme zjistili, že podobné to bude i s dalším hmyzem, tedy s mravenci určitě.
K tomu se přidala další z mnoha přeháněk s druhým krupobitím. Pod stromy to bylo přece jen příjemnější, a tak jsme pokračovali dál. Travnatý úvoz se stal mělčí a opět se přiblížila silnice. Zde se objevila další zajímavost. V místě jejího křížení úvoz nebyl zasypán, ale byl přes něj postaven kamenný mostek, i když bylo jasné, že se nejedná o vodoteč a jeho rozměry takovouto úpravu rozhodně nevyžadovaly. Chůze úvozem za mostkem se stala opravdu náročnou, už kvůli představě množství klíšťat v něm žijících, navíc se zde jedná už o trávou a křovím zarostlý a podmáčený příkop. Sledovali jsme tedy jeho trasu ze silnice. Po několika metrech se však vzdálil do lesa. My už jsme ale věděli, že se vrátí. Někde nedaleko silnice se totiž spojil s úvozem, který jsme před časem opustili na silnici, když jsme se přesunuli na přípojku od Janovského potoka. Toto spojení pak ve zhruba tříproudém provedení po nějakých 100 metrech šikmo zprava opět přetíná silnici. Je to další hezký moment střetů komunikací - staré dělají pravý oblouk, současná silnice oblouk levý, čímž vzniká jakýsi malý ostrůvek uprostřed. Silnice přitom ničí nejsevernější větev, zbylé dvě po obloučku přechází zpět a mizí v lese směrem k vrcholku Jeřabina (opět trojitým úvozem). My však již dále, za třetího dnešního krupobití, pokračujeme po silnici.
Původně jsme vrchol Jeřabinu přešli, ale protože už bylo vzhledem k pokročilé denní době jasné, že dnes skončíme v nedalekém Mníšku, tak jsme se k němu ještě vrátili. Také jsme chtěli najít jedny z posledních pozůstatků cesty, která na planině, které jsme v těchto místech dosáhli, pomalu mizí. Na zprava přibíhající lesní cestě jsme už nic prokazatelně úvozového charakteru nenalezli. Takže jako poslední pozůstatky jsme viděli ještě výraznou část úvozu o nějakých 200 zpět, přes který přechází turistická cestička k Jeřabině. Někde poté tedy pravděpodobně začíná mizet. Jeřabina je zajímavé místo - byli jsme celkem nedůvěřiví k tvrzení, že se jedná o zdaleka viditelný skalní útvar, ale je tomu tak. Z lesa ční jako balvanitá skála (podle mě je to nejpřiléhavější pojmenování), na jejíž nižší a vhodnější části stojí podstavec dnes již neexistující rozhledničky.
Rozhled je opravdu hezký a je vidět jak Mostecko a České Středohoří, tak velká část okolních Krušných hor. Dá se tedy předpokládat, že pro putující na nedaleko procházející cestě (cca 80 metrů) mohl tento skalní útvar znamenat příhodnou orientační pomůcku. Do Mníšku je to odtud jen něco přes kilometr, takže okolo sedmé hodiny jsme už přes hraniční přechod pozorovali německé sousedy.
Za celou dobu jsme až k Jeřabině nepotkali človíčka, což spolu s pochmurným deštivým počasím vytvářelo tajemnou atmosféru. Chůze v místech, kterými prošlo a projelo tolik našich předků, v místech, odkud často nevidíte jinam něž před nebo za sebe, navíc v tichu okolního lesa, popouští uzdu fantazii. Všem, kteří holdují turistice výlet do těchto míst doporučuji - vždyť jak často se vám naskytne možnost strávit několik hodin ve středověku.
Přebráno ze stránek:
http://www.archeologicke.misto.cz
Poslední komentáře
3 týdny 6 dnů zpět
4 týdny 6 hodin zpět
19 týdnů 2 dny zpět
19 týdnů 2 dny zpět
20 týdnů 3 dny zpět