Krušná bývala zima na hřebenech Krušných hor ještě na sklonku 19. století když vesničky zapadly sněhem a zůstaly celé dny odříznuté od světa. Ani sousedé se nesešli a denní život se odehrával v zasněženém domku, dokud si obyvatelé neuvolnili vchod I a sníh nesesedl tak, aby si mohli vyšlapat cestičku od stavení ke stavení Nejen na dobu dočasného zajetí, ale na dlouhé trvání zimního období museli být dobře připraveni s příchodem podzimu stála v komůrce velká hliněná nádoba se sádlem, moučnice byly čerstvě naplněné a do sklepa se ukládaly brambory z vlastního políčka, někdy již při sněženi vykopávané.
Půda byla napěchována vonným senem. Petrolejové lampy stály vyleštěné na polici, lucerny měly čistá skla a nové svíčky. Palivo připravuje dobrý hospodář již v létě denně naštípané dřevo skládá nedaleko vchodu do formy asi dvoumetrového úlu. Včas přiveze z lesa chvojí, aby s ním obložil zdivo na větrné straně, dříve než se ohlásí zima. Nezapomene na březové a vrbové proutí, ani na dřevěné špalíčky či prkénka; je třeba košťat košíků, předmětů pro domácnost, hraček dětem pod stromeček. Vybrané kousky dřeva jsou materiálem pro řezbářské práce a na zhotovení betléma, jenž nesměl chybět ani v nejchudší rodině. Při často naivním pojetí tématu byly tyto práce krásnou ukázkou lidového umění.
V takovém prostředí za dlouhých zimních večeru při přástkách a besedách oživly bájné bytosti a právě tady jsem poprvé slyšel o Marcebile, bludné paní Krušných hor, o které vyprávěla babička dychtivě poslouchajícím dětem.
Tato postava v některých rysech podobná Krakonošovi, vznikla v hlubokých hvozdech strachem nasycenou fantazií našich předků, kteří si ještě mnohé přírodní zjevy nemohli vysvětlit a připisovali je nadpřirozeným silám. V kraji vysoko položeném, v zimě část od světa odříznutém, našly legendy o působení Marcebily vhodnou půdu, přecházely z pokolení na pokolení obrazivostí vypravěčů časem vyšperkovány a obohaceny Vymyšlenými příběhy. Nebylo proto divu, že primitivní horalé kdysi na existenci Marcebily věřili Pole jejího působení se rozprostíralo od Božího Daru až po Brandov a do Podkrušnohoří se dostala s rodinami jež se za prací stěhovaly z hor do města.
Báje o Marcebile šířená ústním podáním byla na Chomutovsku zaznamenána v roce 1863 jakýmsi Grohmannem asi v tomto znění:
„V lesích mezi Výsluním a Jelení horou stál zámek, jehož majitel měl krásnou dceru jménem Marcebila. O její ruku se ucházelo mnoho mladých rytířů z okolí i z dalekých krajů, avšak bez úspěchu, neboť ona naklonila své srdce rytíři Vítězslavu z Výsluní Otec vystrojil okázalou svatbu a mnoho pánů a rytířů na svatbu pozval Také rytíř Kuneš z Jelení hory, jeden z odmítnutých ctitelů, se dostavil, ovšem ne s čistým srdcem, myslel jen na pomstu. Příležitost k činu mu dal turnaj, uspořádaný na počest novomanželů.
Kuneš se úmyslně střetl se svým bývalým sokem, rytířská hra se obrátila v krvavý boj a skončila smrtí rytíře z Výsluní Nešťastná nevěsta se vrhla na mrtvé tělo a bolestně zvedajíc své ruce, svolala hroznou kletbu na vražedníka svého štěstí jemuž se ve zmatku podařilo uprchnout Neušel kletbě, zdvihla se strašná bouře, při rachotu hromů se otřásaly základní zdi hradu na Jelení hoře a jeho majitel v ohni blesků zahynut. Nešťastná mladá žena chodila s vyhaslýma očima v místech, kde zažila radostné a slunné dny a chodí tam ještě dnes, jit stará a utrápená, když už dávno nestojí ani jedno z těch panských sídel... Na lukách blízko Výsluní byla často vídána, obracela tam seno železnými hráběmi.
Dle pověsti vyprávěné v okolí Hory Sv. Šebestiána není Marcabila dcerou rytíře, nýbrž starou pannou, která bydlela ve vesničce na hranici a dlouhá léta obstarávala poselské služby. Jednoho zimního dne se z obvyklé cesty nevrátila. Druhý den ji našli zmrzlou nedaleko silnice, od které ve vánici příliš brzy odbočila. Lidová víra ji nenechala zemřít stejné osudně bloudí po horách.
Kolovaly též následující příhody a různé osobní zážitky domorodců:
Starému lesnímu dělníku schovala nářadí, jiného odvedla z cesty jako sběratele jahod na pusté místo a v zimě ošálila osamoceného poutníka mámivým obrazem. Jistému dřevorubci, který při práci nehorázně klel, naložila Marcebila pod dřevo kameny, že sotva krosnu unesl. Slyšel její podivný smích, když na to přišel a kameny vyházel.
Jiný tvrdil, to, že bludnou ženu jednoho podzimního dne viděl, jak se s hroznými zvuky hnala houštím. Dalšímu si prý sedla na vůz a zatěžkala ho tak, že koně zůstali stát. Velmi se lekl, když Marcebilu poznal, pln strachu práskl bičem a s koňmi zapocenými a zcela uprášenými dorazil do vsi. Dlouho mu zněly její skřeky v uších. Hůře to dopadlo se sedlákem z Nové Vsi u Křínova, který vozil palivové dřevo do města. Jednoho dne mu sedla chudě oblečená stařena na vůz a požádala, aby jí svezl. On však odmítl a dokonce po ní šlehl bičem. Tentýž den se mu udělalo nevolno, rozstonal se a' za týden zemřel. Marcebila se mu za jeho hrubý čin pomstila. V zimě navštěvovala také níže položené stráně Krušných hor, cestou přišla k chudému uhlíři Bedřichovi a slíbila mu zlatý poklad, odvalí-li velký kámen, nesmí se však přitom ohlédnout. Uhlíři, silnému chlapovi, se podařilo pozdvihnout balvan, pod kterým se k jeho velké radosti blýskalo zlato. V tom zaslechl výkřik „milíř hoří," obrátil se, pustil kámen a poklad zmizel navždy.
Bývala také dobročinná. Jednou potkala holčičku, jet měla plné oči slz. neboť matka ležela doma churavá a nebylo nikoho, kdo by jí pomohl. Marcebila dala děvčeti hrstku koření a nařídila, aby uvařila čaj a dávala matce pít Za krátkou dobu se matka uzdravila.
Čím víc jsem se zabýval touto postavou, poznal jsem, že Marcebila není strašidlo v obvyklém smyslu, ani zakletá panna, jež čeká na osvobození, ale že hrála v životě prostých lidí jakousi výchovnou roli, jak se dá vyčíst z různých příběhů: třeba, jak poškádlila pravděpodobně nepořádného dřevorubce, postrašila vozku, jenž nesvezl unavenou ženu, a odvedla z cesty nepozorného chodce. Patřily sem též připomínky dětem, aby si hleděly svých věcí, neodbočovaly z cesty, nezdržovaly se nikde a přišly ze školy, často odlehlé, přímo domů. Slova utkvěla zajisté lépe v paměti při představě čarovného zásahu Marcebily, neuposlechnou-li daných příkazů.
Vše se rychle měnilo ve dvacátých letech našeho století; do hor byly zavedeny autobusové linky, jezdila osobní i nákladní auta, před hučením motorů a ostrým světlem reflektorů ustupovala Marcebila do zapadlých vesniček a samoty v hlubokých lesích jí byly útočištěm
Naše uspěchaná doba nemá vůbec čas, večer se schází rodina u televize.
Rozprávění v dýchánkách snad už ani na horách se nepěstuje. A tak se Marcebila po dlouholetém neustálém putování Krušnými horami uchýlila do chladných archívních prostor, kde žije s jinými legendárními bytostmi již jen ve starých kronikách.
Poslední komentáře
3 týdny 6 dnů zpět
4 týdny 6 hodin zpět
19 týdnů 2 dny zpět
19 týdnů 2 dny zpět
20 týdnů 3 dny zpět