Prosím čtenáře, zda někdo zná historii vytesaného oličeje ve skále pod hradem Osek (Riesenburg).
Ať mi dá vědět.
Jdu prašnou cestou
Emil Juliš
Sudkovým krajinám Mostecka
Jdu prašnou cestou, plnou popílku a jakýchsi rezavých součástek,
před sebou kopu kámen a občas pozdvihnu oči k blízkým horám,
ale je večer a nejsem si proto jist, zda jsou to opravdu hory
nebo jenom výsypky.
Avšak mraky nad nimi letí stejně
a měsíc je stejně co chvíli překryt jejich cáry.
Kopnu do kamene, ten zapadne do uhelného lomu,
slyším, jak se valí po jeho srázu se stále silnějším hlukem,
slyším, jak naráží na kov, na dřevo, na uhlí, na oheň,
slyším, jak jeho nárazy jsou stále silnější,
už jsou to výbuchy,
a pak vše končí dlouhotrvajícím duněním exploze ticha.
SMUTNÁ KRAJINA
Jméno Josefa Sudka je spjato především s fotografiemi Prahy, jeho nerozšířenější monografie z amerického nakladatelství Apertuře dokonce nese podtitul „Poet of Prague". (Anna Férová: Josef Sudek, Poet of Prague. New York 1990, paralelně Francie, Velká Británie, Itálie). Sudek však věnoval mnoho času a práce také dalším místům Čech a Moravy. Do severomoravských Beskyd (s pralesem Mionší a s Hukvaldy) jezdil zhruba dvacet let, publikovat však mohl jen tu část fotografií, která se týkala Hukvald, spjatých se jménem Leoše Janáčka {Janáček - Hukvaldy. Praha 1971). Překvapivě velké úsilí věnoval také území hnědouhelné pánve v severozápadních Čechách. Vytvořil zde druhou, bohužel nevydanou, knihu svých panoramatických fotografií.
Když v roce 1959 spatřila světlo světa Praha panoramatická, nejslavnější publikace Josefa Sudka a jedna z nejznámějších fotografických knih vůbec, pracoval již její autor třetím rokem na Mostecku. Přivedl ho tam originální moderní malíř tamní krajiny (i té podzemní) Bohdan Kopecký. Přesvědčil Sudka, že to je krajina pro
v sobě romantiku i civilismus. Je to taková přesmutnělá krajina. Já nedělám rád veselou krajinu. Protože veselá je furt veselá a furt stejná. Ale smutná má hodně variací. Víc smutná a míň smutná a e ště víc smutná, a s tím se dá něco dělat." (nedatovaný citát Josefa Sudka zveřejnili Daniela Mrázková a Vladimír Remeš, A hudba hraje... Josef Sudek očima fotografů, Praha 1996, s. 35.)
Dalším Sudkovým průvodcem, zejména od roku 1960, se stal mostecký spisovatel Dalibor Kozel. Malíř Bohdan Kopecký vzpomíná: „(Měli jsme] skupinu, ve které byl spisovatel Josef Jedlička, Dalibor Kozel, Emil Juliš, ing. Smil a další. Bojovali jsme o život té krajiny v době, kdy se ještě nevědělo nic ani o Brontosaurovi [české ekologické hnutí], ani o hnutí zelených. [...] Oni mě při mých obhlídkách dokonce honili jako diverzanta. Jak jsem se ocitl na haldách a v blízkosti nějaké šachty, už jsem musel prokazovat, že jsem malíř a že tam chodím malovat. Dokonce jsem musel mít potvrzení i pro fotografa Sudka, kterého jsem tam vodil a ukazoval mu záběry, když fotografoval severní Čechy"
(Jaroslav Pacovský, O kruhu, který se otevírá a uzavírá... Tvar 1990, č. 20, s. 6-7.) V zimě 1963-64 Sudek vykopíroval negativy a udělal výběr pro knihu. („Mám tu teď několik fotografií z cyklu Mostecká krajina, čekají na vykopírování už hodně přes půl roku. Kdybych dělal pozitivy hned, byl bych asi zklamaný: v paměti je ještě příliš živý pohled na skutečnou krajinu a s ní nejde srovnávat fotografický obraz, protože nic nejde vyfotografovat, jak to je. Teprve když vybledne vzpomínka na skutečný zážitek, teprve pak si mohu ověřit, jak bude snímek působit na někoho, kdo se se mnou nedíval na skutečnost. Já myslím, že u takových fotografií, jaké dělám já, je spěch špatný rádce..." Otakar Chaloupka: Hovoří zasloužilý umělec Josef Sudek. Čs. fotografie 1963, č. 11, s. 373
Dalibor Kozel napsal úvodní text a popisky fotografií. Zřejmí nepomohl ani poetický styl popisek, ani odvolávky na hornickou stávku roku 1932 (začala na Humboldtce), ani Sudkovo slavné jméno - pro komunistický režim byla taková kniha neúnosná. Nakonec vyšel v Mostě (s vracením 1969, ale patrně až v létě roku
Mostecko - Humboldtka. Na Sudkových výstavách se fotografie z Mostecka vyskytovaly sporadicky, většina jích zůstala neznámá.
Krajina hnědouhelné pánve severozápadních Čech patří dodnes k nejzdevastovanějším evropským lokalitám. Je to symbol slepé uličky civilizace a zpupnosti komunistického režimu. Obraz, rovně panoramatický, který vytvořil o severočeském „černém trojúhelníku" Josef Koudelka v letech 1990-94, se od Sudkova příliš neliší. (Josef Koudelka: Černý trojúhelník Podkrušnohoří. Praha 1994.) Obrovský kus zničené země přitom sousedí se světově proslulým lázeňským okruhem (Karlovy Vary, Mariánské Lázně...) a na druhé straně ji České středohoří odděluje od „zahrady Čech" Litoměřic. Do Peruce v Českém středohoří začal Sudek jezdit s malířem Emilem Fíllou hned po válce a panoramata, která zde Filla maloval, ho samozřejmě ovlivnila.
Sudkovy více než třicet let staré fotografie mají nezměrnou dokumentární hodnotu. Jsou to fotografie o čase, o světě, který dnes již z valné Části neexistuje. Úvodní část zamýšlené knihy je
věnována starému, dnes již neexistujícímu Mostu, zčásti i vznikajícímu novému Mostu. Pak jsou Sudkovou kamerou zaznamenány okolní a vzdálenější obce, z nichž veíká část zanikla. Další cesty vedou k dolům, nejčastějším objektem je Humboldtka. U jedné fotografie z roku 1962 Dalibor Kozel poznamenává: „Naposled u Humboldtky, za pár dní nato ji strhli". Potulky po kraji ovšem měly své limity, jak na to upozorňuje další popiska: „Chatrná stezka, blíž se s fotoaparátem nesmí". Mnohé Sudkovy fotografie i jejich komentáře od Dalibora Kozla (psány až kolem roku 1968?) byly nečekaně jednoznačné a svobodomyslné, například: „Bývalé mostecké koupaliště. Kdo by vlezl do černé vody Bělé!" / „Kolikrát už Bělé vyměnili koryto!" / „Jaro pod Jezeřím, pro tyto květy možná poslední." / „Nikdo sem ani nepáchne."
Josef Sudek nemohl za svého života otevřeně říct, co si o této krajině myslel, jak ji vnímal. Odvážný byl již jeho výrok, že je to smutná krajina. Co může být smutného na tak obrovském zdroji energie? Pro komunismus byla krajina výrobním nástrojem. Sudek to vnímal a přesně to zobrazil. Vytvořil první ekologicky významné dílo v české fotografii a jedno z prvních vůbec. Člověk nemusel byt vědec, aby v tomto případě chápal, co se děje. Vzápětí začaly (převážně na jižní Moravě) vznikat ekologické soubory vědce a fotografa Miloše Spurného, který podle vzoru Josefa Sudka ve své tvorbě také využil panoramatické kamery.
Panoramatická kamera z minulého století se na Mostecku stala nástrojem, který byl schopen obsáhnout rozlohu devastace. Kdyby Sudek pracoval metodou výřezů a detailů, pořád by ještě zbývala možnost, že mimo záběr krajina jen kvete. Panoramatické fotografie jsou v tomto smyslu návratem k původnímu smyslu fotografie, obsahují etos média, který dominoval v práci fotografů minulého století. Etos pravdivosti, která nic nesmlčuje, nevybírá, nevynechává, etos exaktního popisu, objevování světa. Je to zároveň i etos služby skutečnosti, před níž se autorský subjekt pokorně sklání. Fotograf a jeho přístroj jsou tu od toho, aby umožnili skutečnosti otisknout se co nejpečlivěji do citlivé vrstvy filmu.
Je tu všechno, co později zkomplikoval modernismus, namísto o postmodernismu bychom v tomto případě mohli mluvit o premodernismu.
V duchovní rovině jsou panoramata Mostecka především obrazem destrukce, smrti. Dokument dnes nemůže být vnímán jen jako zpráva, nýbrž i jako podobenství. Panoramatické pustiny jsou zároveň podobenstvím o člověku, o antropocentrismu, egocentrismu, o rubu humanismu. Severočeský uhelný revír je tajně přítomen všude jako civilizační problém, jako lidský postoj.
V Sudkově díle představuje Mostecko, společně s částí Prahy panoramatické, jakýsi protipól autorova vyhlášeného romantismu. Formálně jsou panoramata sjednocena rozptýleným denním světlem pod deprimující šedou oblohou. Jestliže Sudek mnohokrát zobrazil krajinu v tichém dialogu mezi nebem a zemí, tentokrát je to spíše obraz mlčení umrtvené přírody pod oblohou oněmělou úžasem.
Dalším jednotícím principem je provedení kontaktních pozitivů. Do nejmenšího detailu vykreslená skutečnost „plave" na hladině šedi vylučující všechny kontrasty, ale nesmírně jemně odstíněné. Mostecko tedy i z „řemeslného" aspektu zaujímá v Sudkově tvorbě specifické místo, autor jako by se provedením pozitivů pokoušel soupeřit s pověstnou jemností platinotisků. Obtížná reprodukovatelnost a vnějšková neefektnost jeho fotografií jistě přispěly k tomu, že připravená kniha nebyla publikována.
V české kultuře je Sudkovo Mostecko nejobsáhlejším a snad i nejradikálnějším dílem věnovaným vnějškově neefektní průmyslové krajině. Netradiční estetika všednosti sílila v českém umění od třicátých let a právě koncem padesátých let se revitalizovala jako hlavní dobový program, který sehrál nejvýznamnější úlohu v osvobozování kultury z ideologických kleští stalinismu.
Dnes můžeme tento soubor vnímat prizmatem tzv. nové topografie (new topographics), což souvisí s právě probíhající mnohostrannou reaktualizací Sudkova díla. Těžební věže nám mohou připomínat tvorbu Berndta a Hilly Becherových, jinde najdeme kovovou sochu jako od Alexandera Caldera.
Aktualizace Sudkových fotografií budou pokračovat, protože mottem tvorby tohoto fotografa je soucítění s živou i neživou skutečností, nikoli jednostranná interpretace.
Antonín Dufek, 30. 9. 1998
SE SUDKEM NA SEVERU
Přitáhl ho sem poprvé malíř Bohdan Kopecký - a Sudek si krajinu pod Krušnými horami tak zamiloval, že je tady skoro víc než doma. Ted zrovna u nás neúnavně pobíhá a obhlíží každý kout. Žádný kopec mu není dost vysoký, žádná propadlina dost příkrá, a když se večer vrací domů, je rád, že má pět šest snímků. Někdy čekáme hodinu i déle, než to „zmáčkne". A to ne snad proto, že by mermomocí čekal, až vyleze slunce zpod mraků. On je zrovna nepotřebuje. Spíše číhá na jakési krátké spojení, které na chvíli ozáří krajinu a vepíše jí do tváře nečekané znamení, nebo něco jako úsměv. Něco prostě, co jsme tam předtím neviděli. Jako třeba na těch snímcích kolem legendární Humboldtky.
Dívali jsme se na ni stále jen z hlavních cest. Ale tu přijde on a najde místa, o nichž jsme neměli tušení. A je to hned jiná Humboldtka. Před námi se pojednou objeví táhlé ostrůvky uhelného mouru, je to jako někde na konci světa, stromy rostou z vody, jsou napůl uschlé, jedna strana koruny zelená, druhá šedá a holá, ale větve se pořád vzpínají vzhůru. A co tady ten starý a vetchý plot? Stojí tam pro nic za nic; nanejvýš proto, abychom jeho škvírami zahlédli jinak vzdálené komíny Ervěnické elektrárny a zvrásněné výsypky a břehy vysychajícího jezera. A potom objevíme opuštěný dům, nakloněný jako ten Cézanův. Kdesi hluboko pod námi duní rány odstřelů v komorách. Uhlí v nich padá se stropu, kus se ulamuje za kusem, až tam bude díra jako dům, a nakloněný dům nahoře se bude dál propadat a jednoho dne zmizí docela.
Ve starých hornických koloniích hledá Kopecký po domech a na cihlových zápražích tváře staroušků, pamětníků velké mostecké stávky z dvaatřicátého roku; už si je dlouho kreslí a pořád s nimi nemůže být hotov. To jsme hned v jiném světě. Padá z nás smutek z vyschlé, tíživé krajiny; Bohdan je rád, že má známé rysy zase před sebou; Sudek chodí okolo. Patrně si na staré, zrýhované a přece dosud velmi živé tváře taky co nejdřív posvítí. Havíři vypravují dávné a temné vzpomínky. Za zády nám skřípají kola elektrických lokomotiv, zakladač otáčí dlouhým ramenem a všechno - vzpomínky i řeč strojů - se spolu mísí. Jdeme blíž k horám, abychom viděli do kraje, až se rozžehnou
světla revíru. A když vyskakuje jedno světlo za druhým a my se na to díváme i zrcadlovkou starého aparátu, vypadá osvětlený zakladač jako vánoční stromek se svíčkou na každé větvi.
Loni na podzim sahal Nový Most někam ke konečné dvojky. Dneska je do nových bloků od konečné ještě pěkný kus pěšky. Nový Most jsme dělali dlouho. Domy jsou tam bílé, zelené, žluté a našedlé. Z některých oken a balkónků čouhají peřiny nebo visí prádlo, tamhle kdosi běhá po střeše a hledá místo ještě pro jednu televizní anténu. Z ulic a z volných (bohužel neupravených) prostranství k nám doléhá podivná změť zvuků: křičí děti, skřípot betonové míchačky, volají na sebe omítkáři, řve buldozer, pak houká válcovačka a kameny, jež drtí, tiše šelestí, tatrovky víří prach anebo rozstřikují bláto. Co chvíli se objeví žlutý stěhovák a šofér se vyptává, kde je blok ten a ten. Lidé krčí rameny, protože se také nedávno nastěhovali a sami se v nedokončeném městě nevyznají.
Ve starém městě jsme běhali za památkami (není jich zrovna moc). Kdoví, jak dlouho ještě bude město stát. Z osmi miliard tun uhlí v severočeském revíru je jich pořádná hromada právě pod středem starého Mostu. A tak lidé, kteří tomu rozumějí, usoudili, že bude výhodnější staré město jednou zbourat, postavit nové a všechny bohaté zásoby pod městem vyrubat. Ostatně budoucí osud starého Mostu potkal již několik obcí. Zmizelo kus Košťan, kus hořejšího Záluží, městečka Ervěnic je už půl a na druhou půlku taky dojde, zmizel Růžodol a poslední rodiny se stěhují i z bouraného Dolního Litvínova...
I na ta místa jsme se vypravili. Někde jsou hromady sesutého zdiva, trámy, kusy oken, stará skříň, rozbitá židle, ale jinde už to zarostlo travou a jsou tu jen kopečky v místech, kudy šla dřív silnice. A někde, jako u Košťan nebo u Ervěnic, nezůstal kámen na kameni. Díváte-li se do propastné hloubky, až tam, kde se černá sloj, ani se nechce věřit, že vysoko nad ní
nedávno stál dům a ves, stará alej, náměstíčko. Lom vypadá jako sopečný kráter, z něhož vycházejí páry a dým. Museli jsme sestoupit až dolů, abychom spatřili Člověka. Nahoru jsme se však vrátili téměř bez snímků. Není tam co chytat, ňezy jsou uhlazené, není tam strom ani tráva,země je syrová a rypadla obnažují další metry půdy. Až sem přijdeme podruhé, bude důl zas o kus dál. Jak dlouho asi bude stát tamhleta břízka, jak dlouho Humboldtka? Jak dlouho tudy poteče potok a kudy se dá potom? Všechno je v pohybu. Může se stát, že vám pod okny postaví dům nebo továrnu nebo most nebo násep pro novou trať nebo kus města, může se stát, že se nablízku objeví vrtací věž a jednoho krásného dne místo ní vyroste nový důl, jako dvojka Pluto na vršku nad naší vsí, že se jednoho dne budete chtít vypravit z Mostu do Teplic po známé silnici
Atak se Sudkem běháme po tom, co zatím je. Ale pořád s tím nejsme hotovi. Chybí nám třeba pohled na hlubinný důl. Jsou jich v revíru desitky, ale žádný jsme zatím „neobjevili". Jednou jsme zkusili Venuši, ale nemá žádné pozadí, nic, čím by ji bylo možné do prázdného okolí zapojit. Rudý sever je zase malý a podivně zachumlaný, na Márince a na Paule se už dávno netěží, snad Barboru kdybychom zkusili nebo Nelson nebo Kohinoor...
A potom nás čeká litvínovský kolektivní dům (jedna z mála staveb, jíž se může pochlubit naše poválečná architektura) a proměnlivá krajina kolem Komořan s novými závody, otvírkami a výsypkami, s lesem stožárů, kolejí, semaforů, s věčným popílkem a se silnicemi a pěšinami, které náhle končí a civí do prázdna. Také se musíme zastavit nahoře mezi Litvínovem a Lomem, v místech dávných divokých šachtiček (dosud o nich psal jen Julius Fučík), a určitě se povlečeme až do prvních výběžků Českého středohoří (Sudek se tam
toulával s Fillou) a pak dál k Flájské přehradě v Krušných horách, do Svaté Kateřiny až k hranicím, kde mají tichou a smutnou náves a jeřabinové aleje...
Až potáhneme krajinou, Sudek se zastaví a řekne: „Počkat, z toho by něco mohlo být!" a potom zjistíme, že je to skutečně divný kout a že je to lepší než všechno to, za čím jsme se pachtili. A nebude se co divit; jsme v kraji budoucnosti, v krajině věčného neklidu.
Dalibor Kozel (Literární noviny, 17. 9. 1960)
SUDEK A SEVER
Sudek a Praha - to je samozřejmé. Ale řeknete-li Sudek a hornický kraj - zazní to nově a překvapivě. A přece věnoval největší český umělec - fotograf hornickému kraji na Litvínovsku a Mostecku v létě 1957 pozornost, kterou bohužel nemohl za svého krátkého pobytu v Hamru využít, jak by si sám představoval. Nebyl připraven na tak krásné dojmy z krajiny a nečekal tolik motivů pro svůj náročný aparát. Vystřelil všechny své „jitrnice" a jiné neměl. Slíbil, že se vrátí - a krajina čeká.
Těch několik dní jsem s milým, skromným a neúnavným mistrem prožíval od časného rána už do pozdního večera v krajině, kterou důvěrně znám. Mohl jsem pozorovat, s jakým úžasným citem a pochopením krajiny přistupuje k motivu, jak reaguje na výstavbu s kompozicí obrazu a s jakou láskou pozoruje s přimhouřeným okem stříbrný opar hornické krajiny, který mu asi připomenul milovanou Prahu. A s jakou obdivuhodnou životní energií a pracovním elánem exponoval své jitrnice, které ukládal v černém pytli a znovu nabíjel nové střelivo. Škoda, že ho málo tak málo (tenkrát). Mnoho kilometrů jsme přešli, stavěli stativ, znovu skládali a znovu čekali na mrak, na slunce i na konec deště. - To je začátek Sudkova hornického kraje. Jaký by to byl kulturní a umělecký přínos našemu kraji, kdyby toto dílo bylo dokončeno a vydáno tiskem jako samostatná obrazová publikace.
Bohdan Kopecký (Průboj, 12. 4. 1958)
MOSTECKO - HUMBOLDTKA
V povědomí těch, kdo projevují hlubší zájem o fotografii, bude Sudkova dosavadní práce spojována s obrazy, v nichž není sváru, jejichž zachycený okamžik postrádá drama prchajícího Času. Sudkovo oko jako by táhlo jen k výsekům skutečnosti poklidné, nevyzývavé, spojené pevnými kořeny s čímsi, co tu pod oblohou doby stálo odnepaměti. Jeho starobylá bedýnka jako by stáčela objektiv toliko do míst, která jsou vzdálena hlučnosti času, jeho náhlým proměnám, jeho chvatu, onomu ustavičnému blýskání, které co chvíli mění tvářnost dne a v prudké vlně vrhá střídající se světla a stíny. Jsou fotografové (a nemusí to být jenom reportéři nebo dokumentaristé), na jejichž snímcích je vidět, že musely být udělány v určitém okamžiku a jenom v onom okamžiku, že nemohly čekat na další příhodnou chvíli, protože by ono jedinečné, co nám vyjevily, propásly. Sudek naproti tomu, jak se nám zdá, má ke každému snímku času dost; nepídí se za prchavými záblesky, jejichž život skončil, sotva vzplanuly.
Pravda, i Sudek bude vždy hledat nejvhodnější vteřinu, bude čekat na ono příkazné " teď ", na ono teď, jež zároveň vyslovuje přesvědčení, že všechno už tak daleko dospělo a všechno že je připraveno, aby oko mohlo procitnout. Ale objekt, který se tu oku kamery zjeví, nebude nestálý a nebude hrozit, že unikne, než se vzpamatujeme. Sudek není z těch, kdo podléhají okamžiku, náhlému nápadu. Spíš úporně hledá, chodí, bloumá, obhlíží a seznamuje se. Nesedne hned tak něčemu na lep. Je klidný, ale ostražitý. Vidí toho před sebou tolik, ale ví, že ne zrovna všechno si zaslouží, aby citlivou stěnu skla pokrylo nespočetnými odstíny černé a bílé. Prožívá svá velká dobrodružství nejenom ve chvíli, kdy nakrátko tiskne spoušť; cesta tohoto dobrodružství začíná už tím, že vyjde do ulic, do krajiny, za napořád zvláštními obrazy jedné prosté hodiny a jednoho prostého dne, že vyjde za životem a jeho poezií. Schválně taky neříkám „za hledáním jeho poezie", protože tím bych naznačoval, jako by ona poezie byla ukryta jen někde, jako by měla vyhrazeny jenom některé kouty a některé chvíle - a básník ji potom musel těžit jako vzácné rudy mezi hromadami hlušiny. Nikoli, je-li někdo básníkem, pak zahlédá poezii ve všem; nemusí nám nic aranžovat, nic předstírat. Jen nám prostě svým dílem poezii života dokazuje, zjevuje. A pak se tedy - někdy v roce 1956, vlákán sem Bohdanem Kopeckým, ale přiváben sem i zájmem o Kopeckého výtvarné dílo - objeví Sudek i na Mostecku. Za hradbami bizarního Českého středohoří, kam se kdysi tak často vracel, se mu pojednou otevře krajina, jejímž dechem byl hned uchvácen. A čím víc se přibližoval k její patě, k jejímu prameni, odkud se rozlévá do všech stran dlouhého temného údolí, tím zřetelněji zahledal její pravou tvář, barvu i její mateřská znamení. Z ulic kamenné krásy, z rodné polabské krajiny, z kraje kolem Janáčkových Hukvald přichází Sudek do končin tvrdé, převalující se země, do šedi prašných cest, zapomenutých pinek, do krajiny zjizvené, zprohýbané, s holými a smutnými skvrnami výsypek, hlubokých kráterů, dýmajících puklin. Přišel do cípu země, kde pořád cosi zaniká a napořád cosi roste; na všem je znát temná síla stále živých hlubin - a vrzající cinkot z kolejišť lomů ustavičně doprovází hlas zdejšího dne i noci.
Není tady téměř naprosto čisté hodiny. I mezi nejprudším sluncem léta a vyschlou travou pluje tenký opar dýmu, a tu pak okoralá a bortící se zem ještě namáhavěji vystupuje se svými stíny. Všechno jako neproniknutelné bludiště. Ale Sudek se i v něm vždycky brzy zabydlel. A nepotřeboval k tomu ani mapu, ani stálého průvodce, vystačil očima, které ho bezpečně zavedly tam, kam potřeboval. Našel si, jako vždycky, svá místa (a krajina kolem dnes už legendární šachty Humboldt byla snad místem nejnavštěvovanějším). Nezachytil ovšem všechno (už slyším káravé hlasy: A kde jsou lidé?). Ale copak je Sudek kronikářem? O nic takového tu nešlo. Stačí, že Josef Sudek - jeden ze zakladatelů České moderní fotografie a jedna z velkých postav fotografie světové - pochopil a vystihl duši kraje uhelného revíru, že objevil jeho pradávný znak, znak, k němuž se vrší nová a nová znamení přítomné chvíle.
Dalibor Kozel - úvod k portfoliu pohlednic Mostecko-Humboldtka, 1969)
Antonín Dufek, 30. 9. 1998 -SMUTNÁ KRAJINA
Smutná krajina : Severozápadní Čechy 1957-1962 / Josef Sudek ;
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
.jpg/normal)
Poslední komentáře
3 týdny 6 dnů zpět
4 týdny 6 hodin zpět
19 týdnů 2 dny zpět
19 týdnů 2 dny zpět
20 týdnů 3 dny zpět